ECLI:CZ:US:2012:4.US.2527.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2527/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti K + 3K, s. r. o., se sídlem Saidova 272/5, 620 00 Brno, zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou, AK se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 29 Cdo 804/2012-289 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. Nc 14/2010-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností osobně doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2012 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Z usnesení Nejvyššího soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 Cmo 300/2007 a zastavil i řízení o návrhu stěžovatelky na pokračování v tomto řízení. Dovolání stěžovatelky proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud odkázal na zákonnou úpravu v §237 odst. 1 o. s. ř. a vyloučil, že by přípustnost dovolání mohla být dovozena z jiných ustanovení téhož zákona (§238, §238a či §239).
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že byla oprávněna podat dovolání, neboť napadené usnesení vrchního soudu mělo po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.); podle stěžovatelky existuje právní nejistota, podle jakého ustanovení zákona, resp. podle jakého judikátu je v případě podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu podle §58 odst. 1 o. s. ř. po pravomocném skončení sporu zastaveno řízení o tomto návrhu. Stěžovatelka dále argumentovala ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením o upření možnosti k uplatnění svých práv. K ústavní stížnosti též připojila usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2009 č. j. 9 Cmo 300/2007-19, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka žalobou proti žalované Janě Sedláčkové, správkyni konkurzní podstaty úpadce GEOTEST Slatina, a. s., usilovala o vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce. Krajský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 49 Cm 60/2002 její žalobě vyhověl, žalovaná však podala odvolání. Vrchní soud v Olomouci k návrhu obou stran sporu odvolací řízení přerušil; následně rozsudek krajského soudu zrušil a řízení zastavil, neboť žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci usnesení odvolacího soudu o přerušení řízení nepodal návrh na pokračování v řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti němu směřující je zjevně neopodstatněná.
Způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání, jakož i právní závěr z něho vyplývající, Ústavní soud zcela akceptoval, neboť jak vyplynulo z odůvodnění přezkoumávaného usnesení i z ústavní stížnosti samotné, dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí vydanému ve věci samé. Je zřejmé, že ve stěžovatelčině případě byl "věcí samou" návrh na vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, o němž již bylo rozhodnuto. Stěžovatelka se mýlí, pokud opírá přípustnost dovolání směřujícího proti nemeritornímu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Aplikace těchto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li dovoláním napaden rozsudek či usnesení ve věci samé. Ústavní soud nenalezl rovněž žádný důvod ke zpochybnění závěru dovolacího soudu o tom, že přípustnost dovolání nebylo lze dovodit ani z ostatních ustanovení občanského soudního řádu, a tak jen pouze připomíná, že právo na přístup k dovolacímu soudu není z pohledu ústavně právního absolutní a lze se ho domáhat jen při splnění zákonem stanovených podmínek. Ty se mohou týkat i přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí), a proto vyloučení některých věcí nemeritorní povahy z přezkumu soudu dovolacího Ústavní soud nepovažuje v obecné rovině za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. Nc 14/2010-11, Ústavní soud zjistil z vlastní evidence ústavních stížností, že stěžovatelka napadla totéž rozhodnutí ústavní stížností s prakticky stejnou argumentací již dne 19. 5. 2010. Ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. I. ÚS 1457/10 a řízení o ní dosud nebylo ukončeno.
Podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je návrh (v této věci ústavní stížnost) nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná.
Nepřípustný návrh je povinen soudce zpravodaj odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Učinil tak jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu