ECLI:CZ:US:2012:4.US.2555.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2555/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Š. S., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1400/2010-131 ze dne 18. dubna 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 234/2009-108 ze dne 6. října 2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 9 C 254/2007-76 ze dne 24. února 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 9 C 254/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kolíně rozsudkem č. j. 9 C 254/2007-76 ze dne 24. února 2009 zamítl žalobu stěžovatele o náhradu škody, kterou se na žalovaném Ing. J. S. (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 971.506,- Kč, a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 74.182,22 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 31 Co 234/2009-108 ze dne 6. října 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že tyto činí 37.091,11 Kč a že v částce 37.091,11 Kč se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 34.117,30 Kč a ve výši 34.117,30 Kč žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1400/2010-131 ze dne 18. dubna 2012 zamítl a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.404,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy namítá, že obecné soudy v projednávané věci nerespektovaly ust. §415 občanského zákoníku a nezjistily náležitě skutkový stav věci ve vztahu k tomuto zákonnému ustanovení. Proto se věcí nezabývaly ve smyslu ust. §132 občanského soudního řádu, jejich rozhodnutí je v nesouladu se skutkovými a právními zjištěními a jejich závěry jsou v rozporu s principem spravedlnosti. Výklad ust. §415 občanského zákoníku učiněný obecnými soudy podle stěžovatele není správný a zakládá nerovnost mezi subjekty soukromoprávních vztahů, přičemž v daném případě se přímo dotýká posuzované věci a zakládá porušení jeho základních práv.
Dovolací soud se podle stěžovatele zabýval otázkou, do jaké míry je součástí povinnosti správce konkurzní podstaty při správě konkurzního majetku zvážit sjednání pojistné smlouvy týkající se tohoto majetku, přičemž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s jeho závěrem, dle kterého žalovaný tím, že stěžovatelovy nemovitosti nepojistil, žádnou povinnost při správě stěžovatelova majetku neporušil. V daném případě totiž není podle stěžovatele možné z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dovodit, že se jedná o případ, kdy bylo vhodnější jeho nemovitosti nepojistit. Podle stěžovatele je zřejmé, že pokud by tyto nemovitosti byly pojištěny, škoda by mu nevznikla. Proto je podle stěžovatele výklad použitý obecnými soudy, vyjádřený v jejich rozhodnutích, zásahem do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná a stěžovatel si je této skutečnosti vědom, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, Ústavním soudem zjištěno nebylo. Důvody, pro které obecné soudy žalobě stěžovatele nevyhověly, včetně toho, proč v dané věci nebylo na místě aplikovat ust. §415 občanského zákoníku a včetně závěru, dle kterého žalovaný tím, že nemovitosti stěžovatele nepojistil, neporušil žádnou svoji povinnost, v odůvodnění svých rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Ústavní soud, nemaje co dodat, proto na jejich rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje.
Ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu