ECLI:CZ:US:2012:4.US.2625.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2625/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. P., zastoupeného JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011 č. j. 28 Cdo 2564/2010-65 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2010, č. j. 44 Co 184/2009-52, v řízení o zaplacení částky 389 018,- Kč, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, zaručeného mu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel uzavřel dne 20. 3. 1997 se společností BRIMAX INVEST, a. s., smlouvu o zhotovení bytové jednotky a zaplatil jí zálohově částku 389 018,- Kč. Pro prodlení s výstavbou od smlouvy odstoupil, zaplacená záloha mu však nebyla vrácena. Podal proto v listopadu 1997 trestní oznámení a jako poškozený řádně uplatnil svůj nárok na náhradu škody a doložil potřebné listiny. Obžaloba proti statutárním zástupcům společnosti BRIMAX - INVEST, a. s., byla podána v roce 2000 a trestní řízení bylo skončeno až po uplynutí lhůt pro uplatnění nároku v konkurzním řízení, jež probíhalo na základě mezitím prohlášeného konkurzu na společnost BRIMAX - INVEST, a. s., jakož i po uplynutí lhůt pro uplatnění nároku v soukromoprávním řízení. O stěžovatelově návrhu na náhradu škody soud v trestním řízení nerozhodl. Stěžovatel se proto žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 389 018,- Kč z titulu odpovědnosti státu za škodu, která mu měla vzniknout nesprávným postupem orgánů státu. Tuto škodu stěžovatel spatřoval v tom, že ač se v přípravném trestním řízení řádně přihlásil jako poškozený, nebyla mu náhrada škody v trestním řízení přiznána. Městský soud v Brně stěžovatelovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. února 2009 č. j. 44 C 128/2007-38 a Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 15. března 2010 č. j. 44 Co 184/2009-52 potvrdil. Následně stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. června 2011 č. j. 28 Cdo 2564/2010-65 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje právní argumentaci obecných soudů v napadených rozhodnutích a nesouhlasí s jejich právním závěrem, že uvedený postup soudu v trestním řízení, ať již jde o postup správný či nikoliv, nemohl být příčinou vzniku stěžovatelem tvrzené újmy, neboť, jak vyplynulo z výsledků dokazování, nemohl by pohledávku vůči společnosti BRIMAX - INVEST, a. s., vymoci. Stěžovatel však považuje za nepochybné, že mezi vadným postupem státu, spočívajícím v tom, že soud v trestním řízení o jeho řádně uplatněném nároku nerozhodl, a mezi vzniklou škodou příčinná souvislost existuje. Není nikde řečeno, ani nebylo prokázáno, že by pohledávka vůči odsouzeným osobám nemohla být stěžovatelem vymožena. Skutečnost, že odsouzené osoby nemohou uspokojit pohledávku stěžovatele nyní, resp. v době výkonu trestu, nemůže podle názoru stěžovatele odůvodnit zamítnutí žaloby. Pokud by soud v trestním řízení rozhodl o uplatněném nároku stěžovatele, a to buď rovnou tak, že by mu jej v rámci adhezního řízení přiznal, anebo by jej s uplatněným nárokem odkázal na civilní soud, nemohlo by dojít k promlčení nároku či ke ztrátě lhůt (v konkurzním řízení). Stěžovatel jednal v důvěře ve správný postup orgánu veřejné moci (soudu v trestním řízení) a pokud tento orgán svým pochybením způsobil, že došlo ke ztrátě nároku, je podle jeho názoru požadavek na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu nejen oprávněný, ale i spravedlivý. Obecné soudy tak napadenými rozhodnutími znemožnily realizaci stěžovatelova ústavně zaručeného práva na náhradu škody vyplývající z vadného (nesprávného) úředního postupu. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 128/2007.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již ve své žalobě, v podaném odvolání i dovolání. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a s nimiž se vypořádaly.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Těžiště ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo tvrzení, že mezi vadným postupem státu, spočívajícím v tom, že soud v trestním řízení nerozhodl o jeho řádně uplatněném nároku na náhradu škody, a mezi vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Současně odmítá argumentaci obecných soudů, že předmětná stěžovatelova pohledávka byla nedobytná a už z toho důvodu nemohla vzniknout škoda z nekonání veřejné moci. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud zjišťuje, že poškozenou osobou v trestním řízení nebyl stěžovatel a ostatní fyzické osoby, jimž byly vložené prostředky zpronevěřeny, ale společnost Casper Consulting, s. r. o., která smlouvou ze dne 5. 6. 2001 odkoupila pohledávku od správce konkurzní podstaty společnosti BRIMAX - INVEST, a. s., ve výši 5 121 522,70,- Kč. Soud proto v probíhajícím trestním řízení stěžovatele nepředvolával ani jako svědka, ani jako poškozeného.
8. Ústavní soud se již v minulosti opakovaně vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu. Tato odpovědnost je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit, a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Aby byla splněna podmínka příčinné souvislosti, musí poškozený prokázat, že v případě "správného" úředního postupu by k takové škodě nedošlo. Obecné soudy však v nyní posuzované věci dovodily, že stěžovateli právo na náhradu škody ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nevzniklo, neboť mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody neexistoval (nebyl prokázán) kausální nexus, jakožto jeden z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za vzniklou škodu. K tomuto svému právnímu závěru obecné soudy dokládají, že by stěžovatel uvedenou pohledávku ani při pravidelném běhu věcí vymoci nemohl. Jak zejména Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu podrobně vyložil, neodškodňuje se samotný nesprávný úřední postup, ale majetková újma, pokud nesprávný postup měl dopad do majetkové sféry žalobce; tedy jestliže by, nebýt této nesprávnosti v postupu, k majetkové újmě nedošlo. V tomto směru leželo důkazní břemeno na žalobci, přičemž však, jak zdůraznil nalézací soud, "sám žalobce prohlásil, že stavebníci, kteří poskytli zálohy, se svých práv nedomohli a on sám si byl vědom, že od odsouzených by se ničeho nedomohl, a proto sám se rozhodl, že bude vymáhat peníze od státu" (č. l. 39). Toto nikoliv nepodstatné vyjádření samotného stěžovatele ohledně nevymahatelnosti pohledávky po společnosti BRIMAX - INVEST, a. s., výslovně uvedené v rozhodnutí nalézacího soudu, stěžovatel v následně podaných opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání, ani v ústavní stížnosti, nijak nezpochybnil.
9. Obecné soudy vyšly ve svých rozhodnutích z jimi učiněných skutkových zjištění, vypořádaly se s námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná zákonná ustanovení v souladu s ustálenou judikaturou a doktrinárním výkladem předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Učiněné závěry, založené na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě, obecné soudy podrobně a přezkoumatelným způsobem popsaly ve svých rozhodnutích. Ústavní soud se v tomto směru nemohl neztotožnit s jejich závěrem, že při posuzování existence vzniklé škody nelze vycházet z původně vzniklé škody z nevrácené zálohy, ale ze škody, jež měla vzniknout až v důsledku nesprávného úředního postupu. Existenci této škody ale stěžovatel, jak je zřejmé z výše uvedeného, v nyní posuzovaném řízení před obecnými soudy neprokázal.
10. Pokud stěžovatel dále namítá, že ho trestní soud včas neinformoval o prohlášení konkurzu na společnost BRIMAX INVEST, a. s., a taktéž konkurzní soud mu nezaslal usnesení o prohlášení konkurzu, pročež se nemohl z tohoto důvodu přihlásit se svou pohledávkou do konkurzu včas, pak nalézací soud podrobně vyložil, že stěžovatel nebyl ve smyslu zákona o konkurzu známým věřitelem, jemuž konkurzní soud doručuje usnesení o prohlášení konkurzu. Informace o prohlášení konkurzu byla však dle ověření nalézacího soudu řádně veřejně publikována podle tehdy platné právní úpravy a stěžovatel měl tedy možnost se s touto informací seznámit. Řádnou přihlášku pohledávky za úpadcem bylo možno u konkurzního soudu doručit do 15. 1. 2000, odvolací trestní řízení ale bylo ukončeno až v roce 2004, tedy až v době, kdy nárok nemohl již být včas v konkurzním řízení uplatněn.
11. Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Ústavní soud proto neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu