ECLI:CZ:US:2012:4.US.2730.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2730/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., a Z. K., obě právně zastoupené Mgr. Stanislavem Zborníkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, Křemenská 906, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2012, č.j. 9 To 213/2012-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavcích 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. května 2012, č.j. 70 Nt 3577/2012-11, byly stěžovatelky vzaty do vazby z důvodů uvedených v §67 písmena b) a c) trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatelek bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně usnesení Městského soudu v Brně zrušeno a stěžovatelky byly nově vzaty do vazby pouze z důvodu dle §67 písmene b) trestního řádu.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že jejich vzetí do vazby není řádně a důkladně odůvodněno. Ve vazebním zasedání mělo být konstatováno jejich předchozí působení na svědky, které je však rovněž možno interpretovat i jako prosté využití práva svědků nevypovídat. Dále namítaly, že tvrzení státního zástupce ve vazebním zasedání, že by vazbu nenavrhoval, pokud by se k trestnému jednání přiznaly, je nepřiměřený nátlak upravený judikaturou. Podle toho nemůže být obviněný nucen vypovídat či přiznat se uvalením vazby (Městský soud v Praze sp. zn. 5 To 11/68). Pro koluzní vazbu také nemůže být důvodem vyslechnutí spolupracovníků obviněných. Proto navrhly, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Brně se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 9 To Ústavního soudu sdělila, že se k věci nemůže blíže vyjádřit a nezbývá jí než odkázat na odůvodnění rozhodnutí. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud sdělení k případné replice stěžovatelkám nepředkládal.
Ústavní soud si však k věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3577/2012. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastnice v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. Stěžovatelky nepředložily nic, co by takové oprávnění zpochybnilo ani nic co by vyvrátilo závěry, k nimž krajský soud na základě tehdy známých okolností dospěl.
Ve vazebním zasedání dne 11. května 2012 stěžovatelky vypovídaly, ve svých výpovědích však popíraly vinu, respektive tvrdily, že se nedopustily žádného protiprávního jednání. Rovněž ve stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Brně uvedly, že se trestné činnosti nedopustily a jejich trestní stíhání postrádá racionální důvody. Za této situace byly přesvědčeny o nesprávnosti jak trestního stíhání, tak i vzetí do vazby. Námitky, které stěžovatelky předložily v ústavní stížnosti, uvedly již ve stížnosti a Krajský soud v Brně se jimi zabýval. Přihlédl přitom k námitkám týkajícím se vazby předstižné, kterou následně neshledal jako důvodnou a po posouzení všech okolností případu vzal stěžovatelky pouze z důvodu vazby koluzní.
V ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud žádné tvrzení stěžovatelek, které by svědčilo o tom, že postupem či rozhodnutím Krajského soudu v Brně v jejich věci došlo k naříkanému zásahu do jejich zaručených základních práv. Krajský soud v Brně se věcí řádně zabýval a dospěl k jednoznačnému přesvědčení závěru o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupoval v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Ústavní soud dále zjistil ze spisu Městského soudu v Brně, a k němu připojených spisů sp. zn. 70 Nt 4236/2012 a 70 Nt 4237/2012, že byla dne 18. července 2012 vydána usnesení o propuštění z vazby na svobodu týkající se M. K. a Z. K., která nabyla právní moci dne 31.7. 2012 .
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkami tvrzená pochybení Krajského soudu v Brně, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu