ECLI:CZ:US:2012:4.US.2740.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2740/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické (soudce zpravodaj) - ze dne 8. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2740/10 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. K. K. a 2. PhDr. V. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve věci tzv. "slovenských důchodů".
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74 se v rozsahu, v jakém jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby stěžovatelky 2 o zaplacení částky 50 000 Kč, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou 2 a vedlejší účastnicí ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 157/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že dne 3. 7. 2009 bylo před obvodním soudem zahájeno řízení o žalobě stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastnice") o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž stěžovatel požadoval částku 200 000 Kč a stěžovatelka částku 50 000 Kč. Tvrzená nemajetková újma měla stěžovatelům vzniknout v souvislosti s opožděným přiznáním vyrovnávacího příspěvku ke starobnímu důchodu jako rozdílu mezi starobním důchodem, který jim náležel za dobu zaměstnání v Československu podle českých předpisů, a důchodem, který jim přiznala Sociální pojišťovna - ústředí v Bratislavě, Slovenská republika, a který jim podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb., vyplácela do České republiky (jednalo se o problematiku tzv. "slovenských důchodů"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 č. j. 20 C 157/2009-46 žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud poté rozsudkem ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž namítali, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé uvedli, že je jim známo pět obdobných případů rozhodovaných obvodním soudem, v nichž byl předmětem řízení nárok na kompenzaci nemajetkové újmy vzniklé osobám, které se po dobu 5 až 14 let nemohli domoci spravedlivé výše důchodu. Z těchto pěti případů obvodní soud třem vyhověl, ve čtvrtém došlo k mimosoudnímu vyrovnání a pátý doposud nebyl skončen. Obvodní soud tedy, vydával-li meritorní rozhodnutí, pokaždé žalobě vyhověl; pouze v případě stěžovatelů postupoval rozdílně, a to aniž by byla patrna jakákoliv odlišnost, která by takový postup odůvodňovala. Stěžovatelé přitom patřili mezi osoby, které byly rozhodováním státních orgánů ve věcech tzv. slovenských důchodů postiženy nejvážněji. Obecné soudy dle názoru stěžovatelů při svém rozhodování nerespektovaly principy právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo formální spravedlnosti, resp. rovnosti. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74 svým nálezem zrušil a aby mu vrátil věc k novému rozhodnutí, při němž by městský soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vážící se k otázce prokazování nemajetkové újmy, jak na ni poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403).
II.
4. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74 souběžně s ústavní stížností dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 3943/2010-84 tak, že v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba stěžovatele 1, a v navazujícím výroku o nákladech řízení rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky 2 Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že dovoláním napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o plnění převyšujícím 50 000 Kč. Městský soud poté rozsudkem ze dne 26. 4. 2012 č. j. 70 Co 243/2010-92 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna uhradit stěžovateli 1 částku 54 400 Kč a na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 34 300 Kč, ve zbytku potom rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
III.
5. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 20 C 157/2009, jak již bylo uvedeno výše, a vyjádření účastníků řízení.
6. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ovšem současně podotkl, že tento jeho rozsudek byl Nejvyšším soudem zrušen a městský soud poté, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 26. 4. 2012 č. j. 70 Co 243/2010-92 stěžovateli 1 částečně vyhověl. Přesto měl městský soud za to, že by ústavní stížnost obou stěžovatelů měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Vedlejší účastnice potom uvedla, že ústavní stížnost byla podána před skončením dovolacího řízení, a tedy předčasně, proto by měla být zamítnuta.
7. Výše uvedená vyjádření byla oběma stěžovatelům zaslána k replice, ti však svého práva vyjádřit se ke skutečnostem v nich uváděným nevyužili.
IV.
8. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, musel posoudit mimo jiné i otázku přípustnosti ústavní stížnosti. Jelikož byl ve vztahu ke stěžovateli 1 rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele 1 z důvodu odpadnutí jejího předmětu odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V.
9. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky 2, tato byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré další formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, proto bylo možno zahájit přezkum napadeného rozhodnutí.
10. Co se týče námitky vedlejší účastnice, že ústavní stížnost byla podána předčasně, je nutno podotknout, že proti části rozsudku městského soudu, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby stěžovatelky 2, nebylo s ohledem na §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání přípustné a nejednalo se tedy o procesní prostředek k ochraně práva, který by stěžovatelka byla povinna vyčerpat. Skutečnost, že se pokusila tento mimořádný opravný prostředek využít, je v tomto ohledu zcela nerozhodná. Naopak, jestliže by stěžovatelka 2 s podáním ústavní stížnosti vyčkávala až do doby, než o jejím dovolání Nejvyšší soud rozhodne, uzavřela by cestu k přezkumu napadeného rozsudku městského soudu, neboť počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jímž byl ve vztahu ke stěžovatelce 2 nikoliv rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 3943/2010-84, nýbrž právě rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74.
11. Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky 2 je důvodná, ačkoliv z jiných příčin než stěžovatelka uváděla.
12. Skutkový stav, z něhož obecné soudy při svém rozhodování vycházely, byl následující: stěžovatelé podali dne 10. 12. 2003 u České správy sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") žádost o vyrovnávací příspěvek ke starobnímu důchodu. ČSSZ tyto žádosti zamítla rozhodnutími ze dne 10. 2. 2004, která stěžovatelé napadli žalobami. Krajský soud v Českých Budějovicích jejich žaloby rozsudky ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. 2 Cad 27/2004 a sp. zn. 2 Cad 28/2004 zamítl, kasační stížnosti proti nim podané zamítl Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 3 Ads 44/2004 a sp. zn. 3 Ads 45/2004. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele 1 byl rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 228/06 (N 54/48 SbNU 619), ústavní stížnost stěžovatelky 2 byla nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 294/06 (N 115/49 SbNU 633) zamítnuta. Nejvyšší správní soud, vázán nálezem Ústavního soudu, zrušil rozsudek krajského soudu týkající se stěžovatele 1 a vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 1. 2009 č. j. 2 Cad 173/2008-126 řízení zastavil, neboť ČSSZ vyhověla stěžovateli 1 rozhodnutím ze dne 22. 12. 2008. Stěžovatelce 2 bylo ze strany ČSSZ částečně vyhověno dne 17. 7. 2009.
13. Podstatou napadeného rozhodnutí městského soudu, jakož i jemu předcházejícího rozsudku obvodního soudu byl závěr, že stěžovatelé sice obecně namítali, že o jejich nárocích bylo rozhodováno nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně při jednání před soudem prvního stupně a následně i před soudem odvolacím uvedli, že zadostiučinění požadují pouze za řízení, které probíhalo před ČSSZ. Jelikož ČSSZ postupovala ve věci bez průtahů, když o žádosti stěžovatelů ze dne 10. 12. 2003 rozhodla dne 10. 2. 2004 a následně pak po skončení řízení před Ústavním soudem opět bez průtahů rozhodla dne 22. 12. 2008, resp. 17. 7. 2009, k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a nebylo tedy možno přiznat náhradu nemajetkové újmy dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud v této souvislosti poznamenal, že řízení o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu je řízením sporným a bylo tedy věcí stěžovatelů (žalobců), jak jeho předmět prostřednictvím svých žalobních tvrzení vymezí, eventuálně jak jej dále v průběhu řízení doplní.
14. Jak je patrno z výše uvedeného, důvodem neúspěchu stěžovatelů v projednávané věci nebyla chybná aplikace judikatury vztahující se k náhradě nemajetkové újmy, jak stěžovatelé mylně dovozovali, nýbrž to, že stěžovatelé dle obecných soudů svými dodatečnými vyjádřeními, resp. vyjádřeními jejich právní zástupkyně, zúžili předmět řízení tak, že žalobě nebylo možno vyhovět.
15. Bylo tedy třeba zodpovědět otázku, zda závěr obecných soudů v tom smyslu, že stěžovatelé požadovali kompenzaci pouze za dobu řízení před ČSSZ, má dostatečnou oporu v obsahu spisového materiálu. Městský soud v tomto ohledu poukazoval na vyjádření stěžovatelů při jednání před obvodním soudem dne 20. 1. 2010, kde je v protokolu zachyceno, že "žalobce pak dále uvádí, že v předmětné věci je požadováno přiměřené finanční zadostiučinění pouze za jednání, které mělo proběhnout před Českou správou sociálního zabezpečení, se kterou jsou žalobci v kontaktu již od roku 1996 a za průtahy při tomto jednání vzniklé s ohledem na to, že nebylo včas rozhodnuto o jejich starobním důchodu" (č. l. 31), a na výroky právní zástupkyně stěžovatelů při jednání před městským soudem dne 24. 6. 2010, kdy tato zdůraznila, že "žalobce omezil svůj nárok pouze na skutečnosti týkající se jednání Ministerstva práce a České správy sociálního zabezpečení" a dále že "žalobci spatřují začátek celé kauzy v nesprávném postupu České správy sociálního zabezpečení, Ústavnímu soudu nic nevytýkají, neboť v řízení před ním byli úspěšní, k postupu krajského soudu ve správním soudnictví a Nejvyššího správního soudu se blíže nevyjadřují" (č. l. 71).
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 3943/2010-84, kterým v části týkající se stěžovatele 1 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74, vyslovil právní názor, že pokud z daných vyjádření soudy dovodily, že stěžovatel 1 z hlediska časového omezoval svůj nárok výlučně na období, kdy o jeho žádosti na poskytnutí vyrovnávacího příspěvku rozhodovala ČSSZ, jde o úvahu chybnou, nemající podklad v žalobních tvrzeních. Odvolací soud v důsledku toho rozhodl o jiném nároku, než jaký byl předmětem řízením, a tím je zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nadto je ze stejného důvodu jeho právní posouzení nároku stěžovatele 1 neúplné, když se nezabýval celkovou délkou řízení jako východiskem pro závěr, zda k porušení práva stěžovatele 1 na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo či nikoli.
17. S výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje a tyto jsou v plné míře aplikovatelné i na nárok uplatněný v řízení před obecnými soudy stěžovatelkou 2. Obecné soudy vytrhly citovaná vyjádření stěžovatelů, resp. jejich právní zástupkyně, z celkového kontextu a přiřkly jim odlišný význam, než stěžovatelé zamýšleli. Již z žaloby bylo zřejmé, že stěžovatelé požadují přiznání nemajetkové újmy s ohledem na celkovou dobu, po kterou se domáhali vyrovnávacího příspěvku. I po ústním jednání před obvodním soudem konaném dne 20. 1. 2010, na němž měli stěžovatelé dle obecných soudů svůj nárok omezit pouze na postup ČSSZ, podali stěžovatelé dne 22. 1. 2010 vyjádření, v němž uvedli: "Na žalobě o finanční satisfakci za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, kam patří i nepřiměřeně dlouhá doba řízení, trváme. Výši odškodnění jsme odvodili od částek, které přiznával v obdobných případech ESLP ve Štrasburku. Celá doba řízení o výši důchodů trvala zcela zbytečně 10 roků od roku 1998" (č. l. 35).
18. Z hlediska ústavněprávního představuje postup obecných soudů spočívající v dezinterpretaci žalobního návrhu svévoli konstituující porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74 v rozsahu, v jakém jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby stěžovatelky 2 o zaplacení částky 50 000 Kč, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
19. Ústavní soud rozhodl dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání. S tímto postupem vyslovili všichni účastníci řízení souhlas; v případě stěžovatelů se tak stalo poté, kdy byli poučeni, že nebudou-li na výzvu Ústavního soudu reagovat ve lhůtě 30 dnů, Ústavní soud bude předpokládat, že proti upuštění od ústního jednání nemají námitky.