ECLI:CZ:US:2012:4.US.278.11.1
sp. zn. IV. ÚS 278/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 1. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 674/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 7 C 674/2008-296 ze dne 12. 5. 2010 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a Ing. J. V. (dále jen "vedlejší účastník") k pozemku zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město pro obec Praha, katastrální území Smíchov, na LV č. XX, parc. č. X - ostatní plocha, manipulační plocha, o výměře 604 m2. Obvodní soud přikázal předmětný pozemek do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka a současně jej zavázal uhradit stěžovatelce částku 487.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. až III. rozsudku). Obvodní soud v této věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí městský soud usnesením č. j. 16 Co 384/2008-236 ze dne 10. 10. 2008 zrušil, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2636/2007-230 ze dne 12. 8. 2008. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků a současně každému z nich uložil zaplatit České republice na nákladech řízení částku 13.002,50 Kč (výroky IV. až VI. rozsudku). Výroky IV. až VI. rozsudku obvodního soudu napadl vedlejší účastník odvoláním, na jehož podkladě městský soud usnesením č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 292.441,50 Kč a České republice náklady řízení ve výši 26.005,- Kč. Současně městský soud stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.
Stěžovatelka napadla posledně uvedené usnesení městského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala předchozí průběh řízení před obecnými soudy, přičemž především kladla důraz na skutečnost, že navrhovala přikázání předmětného pozemku do svého vlastnictví s tím, že byla vedlejšímu účastníkovi ochotna uhradit za jeho podíl cenu ve výši 7.000,- Kč za m2. Stěžovatelka uvedla, že takto postupovala v dobré víře, že svou nabídkou umožní stanovit obvyklou, resp. tržní cenu pozemku, což přispěje k rychlému vyřízení věci. Poté, co v důsledku pro stěžovatelku velmi překvapivého rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k navrácení věci soudu prvního stupně, se již stěžovatelka ztotožnila s návrhem vedlejšího účastníka, aby nemovitost byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví, když toliko požadovala zvýšení náhrady ze znalcem určené částky 4.033,- Kč za m2 na částku 5.000,- Kč za m2, což odpovídalo tehdy platné cenové mapě. Stěžovatelka podotkla, že se v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jedná o iudicium duplex, v němž soud není vázán návrhy účastníků, a proto většinou nelze hovořit o tom, že některá ze stran uspěla a jiná nikoliv. Tím spíše pak nelze o úspěchu ve věci hovořit tehdy, jestliže konečné rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé je v souladu se shodnými návrhy obou účastníků, jako tomu bylo v nyní projednávané věci. Stěžovatelka sice neuspěla se svým požadavkem na navýšení náhrady, to by však bylo možno nejpřísněji hodnotit jako částečný neúspěch v rozsahu 20%. Závěr, že úspěch ve věci měl pouze vedlejší účastník, a na něj navazující výrok o náhradě nákladů řízení dle názoru stěžovatelky představovaly flagrantní vybočení z ústavně konformního způsobu aplikace norem jednoduchého práva a porušení principu rovnosti účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, dle nějž stěžovatelka musela na nákladech řízení uhradit částku celkem 318.446,- Kč, nelze za těchto okolností vnímat jinak než jako sankci za to, že se snažila přispět k řádnému zjištění ceny pozemku, což bylo v zájmu obou účastníků řízení. O tom, že se stěžovatelka snažila minimalizovat náklady, které oběma účastníkům vznikaly, přitom svědčilo mimo jiné i to, že proti rozsudku obvodního soudu nepodala odvolání. Městský soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval v extrémním rozporu se zásadou proporcionality, neboť tyto náklady téměř dosáhly částky, kterou stěžovatelka za svůj spoluvlastnický podíl od vedlejšího účastníka obdržela. Nadto městský soud o povinnosti hradit náklady řízení rozhodl v podstatě v jediné instanci bez nařízení jednání a zejména bez možnosti podání opravného prostředku, což odporuje principům spravedlivého procesu. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud ve svém vyjádření toliko stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí; vedlejší účastník pak uvedl, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno jednak tím, že stěžovatelka opakovaně neúspěšně navrhovala jiné způsoby vypořádání a dále tím, že na její straně nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Dle názoru vedlejšího účastníka bylo toto odůvodnění správné, resp. ústavně konformní, neboť zmíněné stěžovatelčiny návrhy vedly pouze k prodloužení celkové délky řízení a ke vzniku dalších nákladů souvisejících s opakovanými znaleckými posudky, aniž by stěžovatelka docílila jakéhokoliv posunu ve svůj prospěch; naproti tomu stanovisko vedlejšího účastníka bylo po celou dobu řízení neměnné. Námitka disproporce mezi přiznanou částkou a náklady řízení nebyla případná, neboť to byla právě stěžovatelka, kdo svým procesním postupem vznik těchto nákladů zavinil. Ostatně situace, kdy náklady soudního řízení převýší částku, o níž v meritu jde, není nijak neobvyklá. Vedlejší účastník měl za to, že napadeným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, přičemž tato reagovala replikou, v níž se ohradila proti tvrzení, že to byla ona, kdo zavinil vznik nákladů řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že soud v tomto typu řízení nebyl vázán návrhy účastníků a mohl rozhodnout i jinak, nelze ji proto penalizovat za to, že se pokoušela objasnit, zda je pozemek dělitelný, což by jednoznačně determinovalo rozhodnutí soudu, či za snahu nabídnout vedlejšímu účastníkovi náhradu za vypořádání spoluvlastnictví ve výši 7.000,- Kč za m2, ačkoliv sama následně obdržela pouze náhradu ve výši 4.033,- Kč za m2. Stěžovatelka tedy na své ústavní stížnosti setrvala.
III.
Ústavní soud následně ústavní stížnost přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Obvodní soud ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení vyslovil právní názor, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví je typově řízením, v němž nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu jedné strany, neboť rozhodnutí ve věci samé je v zájmu obou jeho účastníků. Proto s odkazem na ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo a k náhradě nákladů státu je zavázal rovným dílem. Městský soud se s tímto právním názorem neztotožnil a o nákladech řízení rozhodl dle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy dle zásady úspěchu ve věci. Vycházel přitom z předpokladu, že i v řízení o vypořádání spoluvlastnictví je třeba prvotně aplikovat zásadu úspěchu ve věci a pouze výjimečně, odůvodňují-li to konkrétní okolnosti případu, je možno za užití §150 občanského soudního řádu náhradu nákladů řízení nepřiznat. Dle názoru městského soudu je použití zásady úspěchu namístě zejména tehdy, jestliže se druhý účastník bránil nebo neúspěšně navrhoval jiný způsob vypořádání, což byl právě případ stěžovatelky. Ustanovení §150 občanského soudního řádu představuje výjimku z této zásady, nicméně městský soud v nyní projednávané věci důvody hodné zvláštního zřetele neshledal.
Pro posouzení věci tedy byla klíčovou otázka, zda je v řízení, v němž soud není vázán návrhy účastníků (iudicium duplex), namístě aplikovat při rozhodování o nákladech řízení zásadu úspěchu ve věci či naopak zda má být pravidlem, že se náhrada nákladů řízení účastníkům nepřiznává. Tuto otázku zodpověděl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž (ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů) konstatoval: "Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§143 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. tedy nelze považovat za pravidlo, odůvodněné typem věci, ale za výjimku ze zásady úspěchu ve věci danou důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní individuální při."
Tyto závěry lze v plné míře vztáhnout i na nyní projednávanou věc; jestliže tedy městský soud rozhodl o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci, nelze mu z hlediska ústavněprávního nic vytknout (srov. obdobně i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 902/10 ze dne 3. 6. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Skutečnost, že se návrh stěžovatelky v samém závěru řízení do značné míry shodoval s návrhem vedlejšího účastníka, nebyla vzhledem k předchozímu průběhu řízení, kdy stěžovatelka i její právní předchůdce zaujímali stanoviska zcela odlišná, pro posouzení otázky úspěchu ve věci podstatná. Co se týče zhodnocení konkrétních okolností případu a důvodů, pro které nebylo aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu, je třeba podotknout, že výše uvedené závěry o omezeném přezkumu výroků o nákladech řízení ze strany Ústavního soudu platí tím spíše pro citované ustanovení, které představuje institut svou povahou mimořádný, vázaný na uvážení soudu ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Jelikož městský soud v tomto ohledu své rozhodnutí řádně a logicky zdůvodnil, nepříslušelo Ústavnímu soudu jeho závěry jakkoliv přehodnocovat.
Co se týče porušení principů spravedlivého procesu v odvolacím řízení, je třeba v prvé řadě uvést, že odvolací soud se v podstatě ztotožnil s argumentací vedlejšího účastníka obsaženou v jeho odvolání. Odvolání vedlejšího účastníka bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 27. 7. 2010, přičemž tato se k němu nevyjádřila. Z hlediska kautel spravedlivého procesu bylo v této souvislosti rozhodné, že rozhodnutí městského soudu nemohlo být pro stěžovatelku "překvapivé", neboť měla možnost se s rozhodnými argumenty předem seznámit a mohla na ně reagovat. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemohl námitkám stěžovatelky přisvědčit.
Důvodnou nebyla shledána ani námitka disproporce mezi náklady řízení a náhradou za spoluvlastnický podíl, kterou stěžovatelka obdržela. Jak již naznačil vedlejší účastník, jedná se o dva samostatné nároky, které mají odlišný základ; celková výše nákladů řízení je determinována jeho délkou, resp. počtem činěných úkonů, a nelze tedy vyloučit, že v určitých situacích bude dosahovat či přesahovat výši přisouzeného plnění. To však, právě s ohledem na odlišný základ obou nároků, nelze hodnotit jako porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu