ECLI:CZ:US:2012:4.US.2820.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2820/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky Nedcon Bohemia, s. r. o., Holandská 34, Pardubice, právně zastoupené advokátkou JUDr. Irenou Janákovou, V Dolině 1516/1a, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 1 Afs 34/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 7. 2. 2008 udělili prokuristé stěžovatelky, R. B. a K. H., plnou moc daňovému poradci Z. U. pro její zastupování před správcem daně, který následně dne 18. 3. 2008 podal odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 22. 2. 2008 č. j. 7366/08/248540/7121, kterým bylo zastaveno řízení ve věci dodatečného přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003. Příslušný finanční úřad posoudil zplnomocněného daňového poradce osobou nepříslušnou podat odvolání, a proto jej zamítl. K podanému odvolání Finanční ředitelství v Hradci Králové svým rozhodnutím odvolání zamítlo. Podle správce daně plná moc ze dne 7. 2. 2008 neopravňovala daňového poradce k podání odvolání za stěžovatelku, neboť dle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obz."), nebyl prokurista zástupcem daňového subjektu ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Podle názoru správce daně nemohl prokurista zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 31 Ca 193/2008-53 žalobě vyhověl, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 1 Afs 32/2010 na základě kasační stížnosti podané příslušným finančním ředitelstvím zrušil a vrátil krajskému soudu jeho výše citované rozhodnutí, a to pro nesprávné posouzení právní otázky. Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobu stěžovatelky zamítl. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností zamítnutou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její legitimní očekávání. Podle ustálené, jednotné, dlouhodobé a určité správní praxe, prokurista patřil nejen mezi osoby oprávněné zastupovat společnost před správcem daně, ale i mezi osoby oprávněné zplnomocnit zástupce k jednání za daňový subjekt před správcem daně. V projednávaném případě nebyla dána potřebnost změny správní praxe správce daně, neboť zákonodárce přijetím nové právní úpravy ztvrdil dosavadní praxi správců daně. Podle stěžovatelky rovněž nebyly naplněny Nejvyšším správním soudem dříve judikované podmínky pro změnu správní praxe, tj. že změna by měla směřovat do budoucna, dotčené subjekty by měly mít možnost se s ní seznámit a musí existovat závažné okolnosti, jimiž je změna odůvodněna. Stěžovatelka konstatuje, že byla seznámena se změnou dosavadní praxe při ústním jednání dne 29. 4. 2008, v jehož rámci předložila plnou moc udělenou daňovému poradci dne 23. 4. 2008 (tato plná moc byla vystavena prokuristou a jednatelem R. B. a prokuristkou K. H.), současně byla učiněna mezi stěžovatelkou a správcem daně dohoda, na jejímž základě se měli jednatelé stěžovatelky do čtyř týdnů vyjádřit k dříve předloženým plným mocím, případně měla stěžovatelka předložit plné moci nové. Výzvou ze dne 7. 5. 2008 uložil správce daně stěžovatelce povinnost doplnit zákonné náležitosti odvolání o osoby příslušné k jeho podání. Stěžovatelka v rámci vedeného správního řízení předložila vyjádření bývalého jednatele P. L., který tímto vyslovil svůj souhlas s kroky učiněnými daňovým poradcem v daňovém řízení. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s tím, že by takovýto souhlas měl udělit nový jednatel a nikoli ten, který jej v době vystavení plné moci učinil.
´
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Z článku 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle článku 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle článku 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu.
Stěžovatelka vystavěla svoji ústavní stížnost především na námitce porušení legitimního očekávání, nesprávného právního posouzení zhojení vad a neodůvodněnosti.
Dle náhledu Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud s námitkou legitimního očekávání řádně vypořádal, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku a ostatně i ústavní stížnosti samotné vyplývá, že ke změně zažité správní praxe nedošlo ze strany státních orgánů bez dalšího. Stěžovatelka sama uvádí, že na jednání, které se konalo dne 29. 4. 2008 v jejím sídle, byla ze strany správního orgánu seznámena s jeho náhledem na doposud udělené plné moci. Mezi stěžovatelkou a správním orgánem byla učiněna dohoda na odstranění vad, přičemž správním orgánem poskytnutou lhůtu čtyř týdnů lze považovat za dostatečnou. Změnu v zavedené správní praxi nelze považovat v předmětném případě za překvapivou také z toho důvodu, že stěžovatelka obdržela výzvu správce daně ze dne 7. 5. 2008, v níž byla vyzvána k doplnění náležitostí odvolání. Stěžovatelka tak byla s právním názorem správce daně seznámena a věděla, jakým zorným úhlem bude nahlížet na vytčené vady. Předložila-li stěžovatelka na jednání se správcem daně dne 29. 4. 2008 novou plnou moc, vystavenou prokuristou a jednatelem společnosti R. B. a prokuristkou K. H., nutno konstatovat, že R. B. v té době nemohl plnou moc podepsat jako jednatel, neboť z výpisu z obchodního rejstříku se podává, že se jím stal až zápisem ze dne 13. 5. 2008.
Stejně tak nelze přisvědčit závěrům stěžovatelky stran schválení dřívějších úkonů daňového poradce stávajícím jednatelem. Z celého případu je zřejmé, že podstatou neshody mezi správcem daně a stěžovatelkou bylo zpochybnění plné moci udělené daňovému poradci dne 7. 2. 2008. Vzniklá situace byla z pohledu správních orgánů právně zpochybněna a právě proto bylo nezbytné postavit najisto, zda v minulosti učiněnými kroky se cítí být společnost skutečně vázána. Schvalování jakéhokoliv jednání bývalým jednatelem je prakticky bezpředmětné, neboť tento již není v pozici statutárního zástupce a ve věci již nemůže za společnost autoritativně jednat. Jinými slovy řečeno, bývalý jednatel nemůže svým dodatečným výkladem v minulosti učiněných úkonů zavazovat společnost.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu