ECLI:CZ:US:2012:4.US.2874.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2874/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, AK se sídlem Orlí 18, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 3 Tdo 891/2010-69, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2010 č. j. 6 To 11/2010-517 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 40 T 10/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytkl, že v rámci trestního řízení dostatečně nezohlednili zásadu, podle níž je trestní represe prostředkem ultima ratio. Dle názoru stěžovatele totiž existovaly jiné právní nástroje, které mohly aplikaci trestněprávních norem v jeho věci (stěžovatelovo jednání bylo kvalifikováno jako zpronevěra) nahradit.
Dále stěžovatel uvedl, že odvolací soud nesprávně a v rozporu se zákazem retroaktivity použil na jeho věc úpravu obsaženou v novém trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ačkoliv tato úprava nebyla pro něj příznivější.
Konečně stěžovatel namítal, že odvolací soud porušil při ukládání trestu zákaz reformatio in peius; ačkoliv totiž státní zástupce ve svém odvolání konstatoval, že podává odvolání ve prospěch i neprospěch stěžovatele, z jeho obsahu bylo údajně patrno, že v otázce trestu bylo podáno toliko ve stěžovatelův prospěch.
II.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitku stran porušení zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio) obsaženou v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení (zejména v dovolání), přičemž argumentace ústavní stížnosti je téměř totožná s argumentací dřívější. Nejvyšší soud se však již s touto námitkou vyčerpávajícím způsobem zabýval. Proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad a v podrobnostech na ně odkazuje. Přesto však Ústavní soud pokládá za vhodné dodat, že zásada subsidiarity trestní represe neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný. Nelze si nepovšimnout, že značná část skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku (např. i skutková podstata trestného činu zpronevěry) dopadá či může dopadat právě na případy extrémního porušení právních povinností v soukromoprávních vztazích. S ohledem na povahu a závažnost stěžovatelova jednání nelze bezpochyby kriminalizaci tohoto jednání považovat za nepřiměřenou.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce stran porušení zákazu retroaktivity Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud odůvodnil příznivost nové úpravy (jako nutnou podmínku její použitelnosti) způsobem, proti němuž nelze mít žádných - tím méně pak ústavněprávních výhrad (srov. str. 9, poslední odstavec napadeného rozsudku). Na toto odůvodnění Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud nemůže přitakat ani poslední námitce obsažené v ústavní stížnosti, podle níž byla postupem odvolacího soudu porušena zásada zákazu reformatio in peius. Odvolací soud sice uložil stěžovateli delší podmíněný trest odnětí svobody, delší zkušební dobu a nově i trest peněžitý s náhradním trestem odnětí svobody, tento svůj postup však opřel o odvolání krajského státního zástupce, jež bylo podáno ve prospěch (ve vztahu k trestu zákazu činnosti, jenž byl posléze v odvolacím řízení uložen ve stejné výši) i neprospěch stěžovatele. V tomto odvolání navrhl státní zástupce odvolacímu soudu, aby stěžovateli uložil buď samostatně peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody či aby nižší peněžitý trest (s nižším náhradním trestem odnětí svobody) byl uložen spolu podmíněným trestem odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby (srov. vyžádaný trestní spis, č. l. 487). Ze skutečnosti, že se odvolací soud při ukládání trestu přiklonil ke druhé variantě, nelze porušení zásady zákazu reformatio in peius dovozovat.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zasaženo či dokonce porušeno v žádném z tvrzených aspektů. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu