ECLI:CZ:US:2012:4.US.2959.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2959/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem, AK nám. Republiky 53, 530 02 Pardubice, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 7. 2011 č. j. 39 Nc 19671/2009-33 a příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Pardubice, soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila, ze dne 10. 6. 2011 č. j. 052 EX 1037/2009-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále porušen článek 26 odst. 3 věta prvá a článek 28 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 39 Nc 19671/2009 a Exekutorského úřadu Pardubice, soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila, sp. zn. EX 052-1037/2009 zjistil Ústavní soud, že Exekutorský úřad Pardubice, soudní exekutor JUDr. Ladislav Navrátil, pověřený vedením exekuce proti stěžovateli jako povinnému k vymožení povinnosti zaplatit oprávněné její pohledávku příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 6. 2011 č. j. 052 EX 1037/2009-61 určil náklady exekuce ve výši 72.000 Kč, které představovaly odměnu exekutora ve výši 60.000 Kč vypočtenou z vymoženého plnění 400.000 Kč, jenž bylo na účet exekutora připsáno dne 25. 5. 2011, a DPH ve výši 12.000 Kč. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 29. 7. 2011 č. j. 39 Nc 19671/2009-33 příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Konstatoval, že stěžovatel neplnil dobrovolně, ale pod tlakem exekuce na jeho nemovitosti a mzdu, přičemž soudní exekutor vyvíjel veškerou možnou činnost k zjištění majetku stěžovatele a od nařízení exekuce uplynula doba jednoho a půl roku.
Stěžovatel uvádí, že na základě žádosti právního zástupce ze dne 4. 11. 2010 soudní exekutor přípisem ze dne 9. 11. 2010 povolil mu úhradu vymáhané pohledávky ve třech splátkách (první do 30. 11. 2010 ve výši 400.000 Kč, druhou do 31. 5. 2011 ve výši 400.000 Kč a třetí do 30. 11. 2011 jako doplatek dle aktuálního zůstatku). Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému po zaplacení první splátky stěžovatel námitky nepodal, protože tyto náklady mohly relativně úsilí exekutora o vymožení předmětného plnění odpovídat, avšak vyúčtování dalších nákladů exekutora po zaplacení druhé splátky dne 25. 5. 2011 se stěžovateli jeví jako neadekvátní a nespravedlivé s přihlédnutím k dobrovolnému plnění z jeho strany. Stěžovatel má za to, že tímto rozhodnutím nebyl respektován nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06, dle kterého odměna exekutora nemá vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti; "vymožení" druhé splátky nebylo pro soudního exekutora složité, odpovědné ani namáhavé. Určitý druh odměny exekutora spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že poukázané finanční prostředky jsou na účtu exekutora úročeny.
Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti považuje podaný návrh za bezdůvodný, protože stěžovatel hradí pod tíhou exekuce. Ve věci bylo rozhodnuto o provedení exekuce více způsoby, mj. prodejem stěžovatelových nemovitostí, a byl ustanoven soudní znalec, přičemž teprve na základě tohoto postupu počal povinný jednat a hledat formy splnění vymáhané povinnosti. Soudní exekutor souhlasil se stěžovatelem navrženou formou splátek s tím, že nemovitost nebude zpeněžena v dražbě. Prováděné platby nejsou dobrovolným splněním povinnosti, exekuce je realizována, stěžovateli bylo toliko umožněno zachování nemovitého majetku.
Stěžovatel v replice k vyjádření soudního exekutora uvedl, že jím prováděné platby jsou výrazem a naplněním jeho vlastní aktivity a soudním exekutorem i oprávněnou plně akceptovaného splátkového kalendáře. Zdůraznil, že platby provádí zcela dobrovolně a pro jejich realizaci nemusel soudní exekutor vyvinout vůbec žádné úsilí.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08, Sb. n. u., sv. 54, str. 175, I. ÚS 2930/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 125, III. ÚS 2492/09 a II. ÚS 1061/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb., též Sb. n. u., sv. 44, str. 479), dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 233/09, Sb. n. u., sv. 53, str. 753, a II. ÚS 1994/09, Sb. n. u., sv. 56, str. 495). Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.
Z vyžádaného spisu je patrno, že stěžovatel nesplnil vymáhanou povinnost ani před doručením usnesení o nařízení exekuce ani později v patnáctidenní lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti doručené stěžovateli dne 10. 2. 2010, a proto o dobrovolnosti plnění ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu nelze hovořit. Soudnímu exekutorovi proto náleží odměna v plné výši, a to vypočtená postupně z jednotlivých splátek dluhu tak, jak je stanoveno v přípisu soudního exekutora, v němž vyjadřuje souhlas se stěžovatelem navrženým splátkovým kalendářem. Odměna exekutora stanovená v napadeném příkazu k úhradě nákladů exekuce proto není žádnou další odměnou soudního exekutora, ale částí z celkové odměny, která mu právem celá přísluší. Nárok exekutora na odměnu nelze zpochybňovat tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti, neboť krátce po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění soudní exekutor podnikl kroky vedoucí k vymožení povinnosti (srov. exekuční příkazy k provedení exekuce srážkami z jiných příjmů ze dne 10. 3. 2010 a 12. 3. 2010, exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí ze dne 16. 3. 2010 a ustanovení soudního znalce k ocenění nemovitostí ze dne 28. 5. 2010), přičemž je třeba ocenit jeho vstřícnost k možnosti zaplacení dluhu formou splátek tak, aby stěžovatel nepozbyl exekuované nemovitosti.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu