ECLI:CZ:US:2012:4.US.2968.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2968/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu A. Ž., právně zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mohelnice, Nádražní 9, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č.j. 34 C 138/2006-57, a Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č.j. 1 Co 206/2009-99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, označeným jako ústavní stížnost, v němž namítal porušení základních práv zakotvených v čl. 10 odstavci 1, v čl. 36 odstavci 1, v čl. 38 odstavci 2 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V souladu s ustanovením §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba navrhovatele, kterou se domáhal od žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč (Výrok I.), otištění jeho fotografie a jména s titulkem "Exředitel Discolandu nezabil svoji babičku" a s omluvou obsahující stanovené informace (Výrok II.), a současně byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů (Výrok III.). K odvolání navrhovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 1 Co 206/2009-70, tak, že změnil rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit navrhovateli částku 100.000,- Kč, v ostatním rozsudek potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit státu na soudních poplatcích částku 8.000,- Kč (výrok III.). K dovolání žalované rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. prosince 2011, č.j. 30 Cdo 1108/2010-89, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku I. ve věci samé, v rozsahu změny rozsudku soudu prvého stupně ve Výroku I., a dále ve výrocích II. a III., zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně vydal Vrchní soud v Praze dne 15. května 2012 napadený rozsudek, jímž rozsudek soudu prvého stupně ve Výroku I. ohledně částky 100.000,- Kč potvrdil, (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů (výrok II.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení (výrok III.). jak dále navrhovatel ve svém podání uvedl, a jak je patrné i ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 138/2006, který si Ústavní soud k věci vyžádal, podal navrhovatel dne 6. srpna 2012, prostřednictvím právního zástupce, dovolání k Nejvyššímu soudu, jímž brojil proti shora napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze (č.l. 102).
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odstavec 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odstavec 1, věta za středníkem, §72 odstavec 4 zákona o Ústavním soudu).
Navrhovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, čímž došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Pokud navrhovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz obdobně usnesení ze dne 29. července 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 a ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 16/11 publikované na http//nalus.usoud.cz). Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu)".
Ústavní soud nemá důvodu v této věci na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, a proto návrh posoudil, s ohledem na výše uvedené, jako nepřípustný. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout, s tím ovšem, že navrhovateli zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím i proti rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení §72 odstavce 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka