ECLI:CZ:US:2012:4.US.3007.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3007/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. V. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Gureckým, Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 7 Afs 56/2010 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 22 Af 6/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zrušení dotčeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto tak, že vedoucí oddělení majetkových daní a ostatních agend, správce daně a zaměstnanec pro správu daní nejsou pro podjatost vyloučeni z daňového řízení, v nichž byl stěžovatel účastníkem. Krajský soud dospěl k závěru, že se nejedná o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb. přezkoumatelná ve správním soudnictví. Z toho důvodu krajský soud žalobu odmítl a Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožnil, neboť dle jeho názoru nebyla v rámci daňového řízení dodržena zásada rovnosti daňových subjektů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že obecné soudy se věcnými důvody vyloučení vůbec nezabývaly a pouze odkázaly na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. 3 Afs 20/2003. Stěžovatel je toho názoru, že citovaný judikát však dopadá na zcela odlišnou situaci, neboť žalovaným je zde správní orgán, kterého daňový subjekt označil za podjatého. V projednávaném případě jde však o situaci, kdy se sám správní orgán označil za podjatého vůči daňovému subjektu.
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Dle náhledu Ústavního soudu se s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly již obecné soudy, na jejichž odůvodnění lze v zásadě odkázat. Namítá-li stěžovatel, že citovaný judikát Nejvyššího správního soudu nedopadá na projednávanou věc, nutno konstatovat, že z hlediska předmětu řízení se jedná stále o zkoumání právního institutu podjatosti, u něhož správní soudy dovodily, že se nejedná o otázku přezkoumávanou ve správním soudnictví. Současně nelze přistoupit na tezi, na niž upozornil již Nejvyšší správní soud, že by uvedeným rozhodnutím byla námitka podjatosti zcela vyloučena ze soudního přezkumu. Stěžovateli je tedy dán způsob, jímž se může domoci přezkoumání námitky podjatosti v rámci správního soudnictví.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu