ECLI:CZ:US:2012:4.US.3017.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3017/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Danou Peterkovou Linduškovou, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2373/2011-155 ze dne 27. 7. 2011 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 4/2010-115 ze dne 21. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 9. 12. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") č. j. 11 E 14/2007-79 ze dne 2. 10. 2009 byl na návrh stěžovatele jakožto oprávněného nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu na adrese B., povinnými A. K. a J. K., a to do přiměřeného náhradního bytu na adrese V. B.; současně okresní soud rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení. K odvolání povinných se věcí zabýval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který usnesením č. j. 54 Co 4/2010-115 ze dne 21. 9. 2010 z důvodu úmrtí povinného A. K. ohledně tohoto účastníka rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.), přičemž rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů zastavené části řízení (výrok II.). Ve vztahu k povinné J. K. krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh zamítl (výrok III.), neboť vycházel z právního názoru obsaženého v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 605/2001 nebo 20 Cdo 5319/2007, že se přiměřený náhradní byt musí nacházet v téže obci jako byt vyklizovaný, kterážto podmínka v projednávané věci nebyla splněna. V návaznosti na tento výrok pak krajský soud dále rozhodl, že se povinné neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok IV.), že stěžovatel je povinen uhradit povinné náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11.520,- Kč (výrok V.) a že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok VI.). Proti usnesení krajského soudu č. j. 54 Co 4/2010-115 ze dne 21. 9. 2010 podal stěžovatel, v souladu s poučením v něm obsaženým, dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2373/2011-155 ze dne 27. 7. 2011 odmítnuto s odůvodněním, že od 1. 7. 2009 již není dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, přípustné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti označil napadená rozhodnutí za zmatečná, nepodložená a vykonstruovaná; dovozoval, že byla přijata bez ověření skutkové podstaty věci a po řízení zatíženém množstvím procesních vad. Stěžovatel konkrétně obecným soudům vytýkal, že nevzaly v potaz skutečnost, že se povinná již dávno sama odstěhovala, přičemž zanechala byt ve velmi špatném stavu s řadou dluhů za vodu, energie atd., a rovněž, že si neověřily, že povinná vlastnila rodinný dům v Ř. u P., jakož i další majetek. Právní názor, že přiměřený náhradní byt se musí nacházet v téže obci, považoval stěžovatel za formalistický a nepřiměřeně tvrdý k pronajímatelům, a to tím spíše, že se v nyní projednávané věci náhradní byt nacházel v obci V. B., která je vzdálena od obce B. pouhých 7,2 km, což při současných poměrech, kdy lidé běžně dojíždí do zaměstnání i několik desítek kilometrů, není mnoho. Stěžovatel uzavřel, že v důsledku nesprávného výroku o tom, že povinná není povinna se z předmětného bytu vystěhovat, bylo chybně rozhodnuto i o nákladech exekučního řízení. Dle názoru stěžovatele došlo rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2373/2011-155 ze dne 27. 7. 2011, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, je třeba podotknout, že stěžovatel sice toto rozhodnutí prostřednictvím své ústavní stížnosti formálně napadl, nicméně již neuvedl žádný argument, jímž by zpochybňoval správnost rozhodovacích důvodů, o něž bylo toto rozhodnutí opřeno. Stěžovatelovy námitky se soustředily výlučně na posouzení věci odvolacím soudem a na skutečnost, že Nejvyšší soud označil dovolání za nepřípustné, vůbec nereagovaly. Jelikož Nejvyšší soud postupoval při posouzení přípustnosti dovolání plně v souladu s ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud v jeho rozhodování žádné pochybení neshledal.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval. Tímto procesním prostředkem bylo v projednávané věci, vzhledem k nepřípustnosti dovolání, usnesení krajského soudu č. j. 54 Co 4/2010-115 ze dne 21. 9. 2010. Jelikož se však stěžovatel při podání dovolání řídil nesprávným poučením obsaženým v citovaném usnesení krajského soudu, odvozoval Ústavní soud běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí rovněž až od data doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2373/2011-155 ze dne 27. 7. 2011. I ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu tedy považoval Ústavní soud ústavní stížnost za včasnou, avšak současně zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších souvisejících ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřoval především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Krajský soud své úvahy vedoucí k zamítnutí návrhu stěžovatele pečlivě odůvodnil, přičemž na projednávanou věc aplikoval právní názor vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která byla v minulosti aprobována rovněž Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2174/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neměl ani v nyní projednávané věci důvod se od svého dříve vysloveného stanoviska jakkoliv odchýlit. Další okolnosti případu zmiňované stěžovatelem, tzn. zejména existence dalšího majetku povinné, byly z hlediska předmětu řízení a vzhledem k právnímu názoru, který zaujal krajský soud, zcela nerozhodné. Namítal-li stěžovatel, že obecné soudy nezohlednily, že je exekuce bezpředmětná, neboť povinná se již dávno odstěhovala, pak je třeba poznamenat, že to byl právě stěžovatel jakožto oprávněný, kdo disponoval návrhem na zahájení řízení, který mohl vzít z tohoto důvodu kdykoliv zpět. Co se týče navazujících výroků o nákladech řízení, tyto vycházely z výsledku řízení před odvolacím soudem a ani v této souvislosti nebylo možno krajskému soudu nic vytknout. Výroky IV. a VI. usnesení krajského soudu se nadto majetkové sféry stěžovatele nikterak nedotkly a stěžovatel tak ve vztahu k nim ani nebyl osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Výrok o zastavení řízení z důvodu úmrtí povinného A. K. pak stěžovatel opět rozporoval toliko formálně, aniž by uvedl jakékoliv konkrétní argumenty.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo, a proto jeho ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu