ECLI:CZ:US:2012:4.US.3059.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3059/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Brambořík, Bramboříková 1995/2, Praha 10, právně zastoupeného advokátem JUDr. Janem Opletalem, Jeseniova 586/99, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 8 C 86/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 15 Co 237/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 27 D 820/2005 bylo rozhodnuto, že majetek zůstavitelky paní J. J. nabyl jako odúmrť stát. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nařízeno, aby vyklidil a předal stěžovateli v ústavní stížnosti blíže specifikovaný byt. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že podle ustanovení §706 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), zemře-li nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na dědice, kterému připadl členský podíl. Dle náhledu stěžovatele nelze ztotožňovat pojmy dědictví a odúmrť. Česká republika není dědicem, tím by se mohla stát pouze v případě, že by zůstavitelka určila závětí dědicem Českou republiku, což se však nestalo. Obsahově je vyloučeno, aby se Česká republika mohla ujmout faktického výkonu nájemního práva k bytu, práva osobnostní povahy, práva, které může vykonávat jen fyzická osoba. Stěžovatel poukazuje na nedostatky právní úpravy v oblasti bytových družstev, což však ještě neznamená, že soudy jsou oprávněny chybějící nebo nedostatečně formulovaná právní pravidla nahradit svými rozsudky a vyrušit platná pravidla.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Není věcí Ústavního soudu, aby podával výklad jednotlivých zákonných ustanovení či právních institutů. Tato činnost, jakož i sjednocování judikatury obecných soudů v oblasti výkladu a aplikace práva náleží v zásadě Nejvyššímu soudu, který v předmětném případě dospěl k závěrům, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nicméně to ještě neznamená, že tím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu