ECLI:CZ:US:2012:4.US.3062.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3062/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem na adrese Praha 7, Dobrovského 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2011 č. j. 42 Co 122/2011-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. října 2011, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 37 C 237/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala žalobou podanou u okresního soudu dne 29. června 2007 po žalované M. P. zaplacení částky 215 000,- Kč s 1,5 % úrokem z prodlení denně od 2. července 2004 do zaplacení, tj. celkem s částkou 6 198 450,- Kč a zaplacení nákladů řízení. K výzvě okresního soudu na zaplacení soudního poplatku ve výši 235 680,- Kč pak stěžovatelka podáním doručeným okresnímu soudu dne 11. prosince 2008 navrhla změnit petit žaloby tak, že nadále požaduje po žalované částku 215 000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení p. a. od 2. července 2004 do zaplacení a náklady řízení. Okresní soud usnesením ze dne 7. ledna 2009 řízení co do smluvní pokuty ve výši 6 198 450,- Kč zastavil a změnu žaloby navrženou stěžovatelkou připustil. Dne 5. března 2009 vydal okresní soud platební rozkaz pod č. j. 37 C 237/2008-19, proti kterému podala žalovaná odpor. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 37 C 237/2008-38 uložil okresní soud žalované zaplatit částku 215 000,- Kč s 2, 5 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 2. července 2004 do zaplacení (výrok I.) a žalované dále uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 66 799,- Kč (výrok II.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, které podáním doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 16. června 2011 vzala co do výroku I. zpět. Krajský soud v Ostravě jako soud dovolací rozsudkem napadeným ústavní stížností odvolání ve věci samé zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalované uložil zaplatit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku 10 778,- Kč (výrok III.) a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 960,- Kč (výrok IV.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že jí vyjma úhrady cestovného a ztráty času nepřísluší žádná další náhrada nákladů řízení jak za řízení před soudem prvního stupně, tak za řízení odvolací, považuje za vadné. Stěžovatelka má za to, že nesprávného právního posouzení, tedy nezákonnosti, se dopustil již soud prvního stupně, neboť považoval příslušenství žalované částky za smluvní pokutu ve smyslu ustanovení §544 a §545 občanského zákoníku a nikoliv dle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku za smluvní úrok z prodlení. K tomu ještě před zahájením projednávání předmětné soudní věci soud řízení co do částky 6 198 450,- Kč zastavil a v dalším rozhodování o takto změněné žalobě byla stěžovatelka plně úspěšná. Z uvedených důvodů stěžovatelka požaduje přiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 67 288,- Kč a před soudem odvolacím ve výši 58 134,- Kč, tedy celkem 125 422,- Kč. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby žalované nebyla přiznána žádná náhrada nákladů řízení.
Ústavní soud zaslal podanou ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu. Krajský soud ve vyjádření ze dne 18. listopadu 2011 sdělil, že podle jeho názoru v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, příp. k porušení práv zaručených Listinou. Odvolací soud rozhodoval na základě obsahu spisu, rozhodnutí řádně odůvodnil a z tohoto důvodu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka v replice k vyjádření krajského soudu ze dne 27. prosince 2011 zopakovala tvrzení uvedená v ústavní stížnosti s tím, že součástí usnesení okresního soudu ze dne 7. ledna 2009, resp. jeho výrokové části, mělo být i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tedy, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť sice stěžovatelka zavinila zastavení řízení v části 6 198 450,- Kč, ale žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a své závěry rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které lze zcela odkázat.
Pokud stěžovatelka namítá nezákonnost v postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně, lze pouze konstatovat, že jí nic nebránilo, aby své námitky uplatnila v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a to prostřednictvím svého právního zástupce, kterým byla již od zahájení řízení kvalifikovaně zastoupena.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu