ECLI:CZ:US:2012:4.US.3105.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3105/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti B. K., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. prosince 2011 č. j. 7 P 128/2010-191 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2012 č. j. 54 Co 188/2012-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2012, se stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje spravedlivý proces, zejména pak právo na přístup k soudu a ke spravedlnosti, dále právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, pokud jím byl někdo poškozen na svých právech.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě byla stěžovatelce uložena pokuta za styky otce nezletilých dětí, které bezdůvodně neumožnila, ve výši 3 000,- Kč (výrok I.), dále jí byla uložena povinnost nahradit otci na nákladech řízení částku ve výši 10 560,- Kč (výrok II.) a soud nepřiznal státu náhradu nákladů řízení ve výši 252,- Kč vůči stěžovatelce (výrok III.). Na základě odvolání podaného stěžovatelkou, Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit otci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 480,- Kč, dále uložil stěžovatelce zaplatit otci náklady odvolacího řízení ve výši 1 860,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v řízení před soudem prvního stupně se aktivně zapojovala do projednávání věci, zaujímala aktivní postoj, v rámci kterého navrhovala provedení řady důkazů. Okresní soud však postupoval tak, že tvrzení otce nebylo potřeba nijak dokazovat, kdežto tvrzení stěžovatelky zhodnotil ve svém usnesení jako neprokázaná. Stěžovatelka má proto za to, že s ní nebylo před okresním soudem zacházeno stejně jako s otcem nezletilých.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty či námitky stěžovatelky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky, zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu