ECLI:CZ:US:2012:4.US.3141.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3141/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci stěžovatelů K. N., M. R. a J. R., právně zastoupených advokátem Mgr. Ing. Petrem Konečným, Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 16 C 78/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 12 Co 180/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ust. §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z šetření Ústavního soudu vyplynulo, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 20. 6. 2012, přičemž dne 16. 8. 2012 bylo proti tomuto rozsudku podáno dovolání.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy stěžovatel je povinen vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podali-li stěžovatelé ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jejich náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, neboť institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení III. ÚS 101/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 351, příp. dosud nepublikované usnesení IV. ÚS 178/06. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. září 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj