ECLI:CZ:US:2012:4.US.3154.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3154/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlo, advokátem, AK se sídlem Radčina 18, 161 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 čj. 29 Co 40/2011-230 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 9. 2010 čj. 8 C 618/2009-203 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"¨) domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 323 325,38 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka jako nájemkyně bytu v P., provedla se souhlasem pronajímatele bytu, obchodní společnosti COMIMPEX, spol. s r. o., rekonstrukci bytu a žalobou proti pronajímateli se domáhala slíbené úhrady vynaložených výdajů. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku. Dle jeho zjištění probíhaly rekonstrukční práce v bytě stěžovatelky souvisle v době od 10. 8. 2003 do 25. 6. 2004; promlčecí doba tak počala běžet následující den po dokončení prací a skončila dne 25. 6. 2007. Nárok byl uplatněn u soudu žalobou až dne 1. 10. 2009, a proto námitka promlčení vznesená žalovanou byla důvodná. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že rekonstrukční práce skončily až v listopadu 2007, kdy došlo k přepojení z provizorních rozvodů vody na nově instalované domovní stoupačky, neboť dle jeho hodnocení šlo o jednorázovou akci, která se samotnou vnitřní rekonstrukcí bytu nesouvisela, stejně jako výdaje na zpracování projektové dokumentace a rozpočtu vynaložené několik let po dokončení prací. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka právním závěrům obecných soudů oponovala, tvrdila, že k promlčení jejího práva nedošlo, a namítla obohacení žalované z důvodu zhodnocení majetku ve smyslu §669 obč. zákoníku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavně právní argumentace stěžovatelky, byť opřená o ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve své podstatě směřovala především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jejího nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že právní závěry soudů obou stupňů nevybočily z mezí ústavnosti, neboť nebyly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění obou rozhodnutí také jednoznačně vyplynulo, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatelky se adekvátně zabývaly a skutečnost, že se s nimi neztotožnily, nemohla sama o sobě vést k úvaze, že tím porušily její ústavně zaručená práva. Právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne podle něho a své rozhodnutí řádně odůvodní. Rovněž rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné pojímat tak, že je zaručen úspěch v řízení, či právo na rozhodnutí podle názoru účastníka řízení. Právo na spravedlivý proces znamená, že jednotlivci je zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě Ústavní soud porušení takového charakteru nezjistil.
Pokud stěžovatelka zmínila, že nalézací soud neprovedl všechny jí navrhované důkazy (výslech svědků N. a V.), v důsledku čehož dospěl k nesprávnému zjištění skutkového stavu, ze kterého vyvodil nesprávný právní závěr, Ústavní soud připomíná, že při svém přezkumu nahlíží na každý proces v jeho specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu, přičemž respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Procesní postup, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů a následně i rozhodování ve věci, je tak třeba považovat za projev výkonu soudní moci nezávislými soudy. Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje, které z důkazů navržených účastníky řízení provede. Porušení ústavních kautel tak nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví návrhu účastníka na další dokazování, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, jak se také v projednávané věci stalo.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu