ECLI:CZ:US:2012:4.US.3161.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3161/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010 č. j. 8 Afs 36/2010-107, ze dne 24. 8. 2010 č. j. 8 Afs 37/2010-119, ze dne 24. 8. 2010 č. j. 8 Afs 38/2010-101 a ze dne 2. 9. 2010 č. j. 8 Afs 42/2010-81, a proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2010 č. j. 10 Af 12/2010-80, ze dne 20. 5. 2010 č. j. 10 Af 13/2010-68, ze dne 20. 5. 2010 č. j. 10 Af 14/2010-74 a ze dne 21. 5. 2010 č. j. 10 Af 16/2010-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedenými rozsudky ze dne 4. 5. 2010, 20. 5. 2010 a 21. 5. 2010 zamítl jeho žaloby proti čtyřem rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (vedlejší účastník) a taktéž stěžovatelem podané kasační stížnosti byly výše označenými rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010, 24. 8. 2010 a 2. 9. 2010 zamítnuty.
3. Stěžovatel svými podáními ke správním soudům brojil proti zamítavým rozhodnutím vedlejšího účastníka o jeho odvoláních proti dodatečným platovým výměrům, jimiž Finanční úřad v Trhových Svinách jako správce daně doměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty a daň z příjmu fyzických osob za příslušná zdaňovací období roku 2004 a 2005. Daňová kontrola, která uvedeným rozhodnutím správce daně předcházela, byla podle názoru stěžovatele formálně zahájena dne 27. 8. 2007, faktické provádění kontroly však bylo započato teprve po několika měsících, a to v době, kdy by jinak již došlo k prekluzi práva na vyměření daně. Zahájení kontroly bylo sice formálně naplněno kladením otázek, které lze z hlediska judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za dostatečné, podle názoru stěžovatele však k institutu daňové kontroly nelze přistupovat takto formalisticky. I když tak byly pro zahájení kontroly splněny formální podmínky, naplnění materiálních podmínek stěžovatel nepovažuje za dostatečné. Po obdržení daňových podkladů se správce daně odmlčel na dobu delší, než bylo podle stěžovatele nezbytné pro jejich pečlivé prozkoumání, a daňová kontrola tak neprobíhala kontinuálně. Stěžovatel s ohledem na uvedené skutečnosti vyslovuje přesvědčení, že k vyměření daňové povinnosti došlo až po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Průběh daňové kontroly považuje stěžovatel za nestandardní. Došlo pouze k prověření skutečností rozhodných pro daň z příjmu fyzických osob a u daně z přidané hodnoty byly závěry převzaty z kontroly daně z příjmu fyzických osob. Kontrola daně z přidané hodnoty se tak podle stěžovatele v jeho případě vůbec neuskutečnila a navíc pracovnice správce daně neměly k dani z přidané hodnoty k dispozici jeho záznamní povinnost, a tedy podklad, z něhož by bylo zřejmé, co stěžovatel vlastně tvrdí. Zpráva o daňové kontrole byla prováděna odlišnými pracovníky správce daně a část kontroly byla na straně stěžovatele prováděna s osobou - daňovým poradcem, který již neměl oprávnění stěžovatele zastupovat.
4. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje způsob prokázání uskutečněného plnění od příslušných dodavatelů, jak toto plnění deklaroval ve svých daňových dokladech, a uvádí argumenty pro svá tvrzení. Vytýká správci daně, že nebyl ochoten se spokojit s jeho důkazními tvrzeními a že následně neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že stěžovatel měl údajně pouze simulovat uskutečněné dodávky surovin. Stěžovatel se pozastavuje nad argumentací správce daně, že v některých obdobích byla výše uskutečněných plnění ze strany dodavatelů tak velká, že přesahovala i to, co tito dodavatelé uvedli ve svých daňových přiznáních na výstupu. Považuje za absurditu, že správce daně vzal údaje z daňových přiznání jeho dodavatelů za prokázané a neumožnil je stěžovateli jakkoliv vyvrátit, když přitom tehdejší jednatelé dodavatelů potvrdili to, co stěžovatel deklaroval. Postupem správce daně tak došlo podle názoru stěžovatele k popření smyslu a účelu institutu stanovení daně dokazováním, jenž má být pro stanovení daně způsobem prioritním, a pokud správce daně nezohlednil stěžovatelova tvrzení, měl přistoupit ke stanovení daně pomůckami. Správcem daně provedené doměření daní z přidané hodnoty a z příjmu fyzických osob má přitom pro stěžovatele likvidační charakter. Postupem správce daně tak došlo k popření preambule Ústavy a Listiny, jakož i popření právního státu, a napadenými rozhodnutími správních soudů, jimiž zamítly stěžovatelova podání, bylo zasaženo do shora uvedených stěžovatelových základních práv. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí správních soudů zrušil. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel přiložil protokol o hlavním líčení v jeho trestní věci, z něhož dovozuje, že nezbývá nikdo, kdo mohl z pracovníků správce daně fyzickou kontrolu jeho daňových dokladů provést, a dále z protokolu podle stěžovatele plyne, že pracovník správce daně měl konzultovat některé odborné otázky s nadřízeným finančním ředitelstvím, což je podle stěžovatele porušením zásady dvojinstančnosti.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 12/2010, sp. zn. 10 Af 13/2010, sp. zn. 10 Af 14/2010 a sp. zn. 10 Af 16/2010.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v žalobách proti rozhodnutím správních orgánů a v podaných kasačních stížnostech. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, jimiž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).
8. Jádro ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s tím, že zahájení daňové kontroly (protokol) v době běhu tříleté prekluzivní lhůty podle §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bylo v jeho případě úkonem směřujícím k vyměření daně a způsobilo tak přerušení běhu prekluzivní lhůty. Stěžovatel považuje tento úkon za zcela formální, kdy faktické provádění kontroly započalo teprve v době, kdy by jinak již došlo k prekluzi práva na vyměření daně. Ústavní soud k této stěžovatelově námitce konstatuje, že shodnou námitku stěžovatel vznesl již v řízení před oběma správními soudy. Z napadených rozhodnutí správních soudů je přitom zřejmé, že se touto námitkou oba soudy ve všech svých rozhodnutích řádně zabývaly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí se podávají srozumitelně úvahy, které je vedly k závěru, že ve stěžovatelově věci nešlo o formální úkon. Z obsahu správních spisů (viz předmětný protokol ze dne 27. 8. 2007) Nejvyšší správní soud doložil konkrétní položené dotazy vztahující se ke stěžovatelově podnikatelské činnosti, které směřovaly ke zjištění skutečností rozhodných pro vyměření daně ve správné výši, což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepopírá. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud i s odkazem na svoji dřívější judikaturu. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že zatímco stěžovatel hodnotí zahájení daňové kontroly samostatně, Nejvyšší správní soud je hodnotí v rámci daňové kontroly jako celku. Ústavní soud v těchto úvahách Nejvyššího správního soudu libovůli, nelogičnost či nekonzistentnost neshledal. Sám odlišný náhled stěžovatele na tuto otázku přitom ještě nevypovídá o porušení jeho základních práv.
9. Pokud stěžovatel vyslovuje námitku stran nedostatečných podkladů správce daně pro doměření daně z přidané hodnoty, pak i touto námitkou se Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích podrobně zabýval. Ze zprávy o daňové kontrole č. j. 21763/07/078930/DPH/NJ Nejvyšší správní soud dokládá, že stěžovatel předložil ke kontrole záznamní povinnost k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec - prosinec 2004 a leden - prosinec 2005, jakož i přijaté a výdajové faktury a příjmové pokladní doklady za uvedená období, a uvádí v tomto ohledu i další konkrétní rozhodné skutečnosti. Námitku, že u daně z přidané hodnoty byly pouze převzaty závěry z kontroly daně z příjmu fyzických osob, stěžovatel v kasačních stížnostech neuplatňoval. K námitce stěžovatele, že kontrola nebyla provedena pracovnicemi uvedenými ve zprávě, kdy v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje až tvrzení, že není jisté, kdo mohl fyzickou kontrolu dokladů provést, Ústavní soud uvádí, že se předmětnou námitkou zabýval již Krajský soud v Českých Budějovicích a dospěl ke zřejmému závěru o složení pracovnic provádějících kontrolu, o němž nemá Ústavní soud důvodu pochybovat. V kasačních stížnostech pak již stěžovatel námitku ohledně složení pracovníků provádějících daňovou kontrolu nevznáší a pouze zmiňuje, že Ing. Š. a Ing. N. měly údajně kontrolu daně z přidané hodnoty provést.
10. Ke stěžovatelovým námitkám stran hodnocení jím předložených daňových dokladů finančními orgány Ústavní soud uvádí, že tyto námitky byly již předmětem přezkumu ze strany správních soudů, které jim nepřisvědčily. Stěžovatel v polemice s hodnocením jeho daňových dokladů ze strany správce daně pokračuje i v ústavní stížnosti, domáhajíc se v podstatě toho, aby Ústavní soud hodnocení jednotlivých důkazů sám "přehodnotil" a dal za pravdu stěžovatelovým tvrzením (konkrétně, aby znovu posoudil, že stěžovatel nakoupil suroviny od jím deklarovaných dodavatelů a označil výpovědi jednatelů těchto dodavatelů za věrohodné). Tato role ale Ústavnímu soudu, jak již výše zmíněno, nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že v daňovém řízení má daňový subjekt nejen povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání, resp. záznamní povinnosti), ale i povinnost důkazního břemene, vztahující se k prokázání skutečností, jež je povinen uvést v daňovém přiznání a v zákonem uložených účetních evidencích, tedy skutečností, které se váží k jeho daňové povinnosti. Vlastní posouzení toho, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení a břemeno prokázání příslušných skutečností na základě jím poskytnutých údajů, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho kompetence nepřísluší přezkoumávat, neboť je pouze oprávněn ověřit, zda správní orgány a posléze pak obecné soudy dostatečně a především přezkoumatelným způsobem své závěry o neunesení důkazního břemene stěžovatelem zdůvodnily. Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť správními soudy v tomto směru podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ a je adekvátně odůvodněn.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že část kontroly byla prováděna s jeho daňovým poradcem, který již neměl oprávnění ho zastupovat, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před obecnými soudy, které se tedy s touto námitkou nemohly vypořádat, a z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud nemohl touto jeho námitkou zabývat.
12. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti nově vytýká údajné konzultace pracovníků správce daně s nadřízeným finančním ředitelstvím. Jak plyne ze stěžovatelem postoupeného protokolu o hlavním líčení v jeho trestní věci, mělo jít o dílčí odbornou konzultaci jak postupovat při rozdílnosti podkladů. Stěžovatelovy námitky k postupu správce daně, resp. nadřízeného finančního ředitelství, byly ostatně v rámci správního soudnictví obecnými soudy přezkoumány a stěžovatelova námitka porušení zásady dvojinstančnosti se tedy jeví jako účelová.
13. Po přezkumu ústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem a postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy vyšly ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v kasační stížnosti a každou z nich přiléhavou argumentací vyvrátil. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné jím uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění jeho rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu postupem obecných soudů nebylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, potažmo do jeho práva vlastnit majetek a práva na uložení daní na základě zákona. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny pak Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu