ECLI:CZ:US:2012:4.US.3174.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3174/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. D. D., právně zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Chodská 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2011, č.j. 7 Tdo 413/2011-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jim bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na nedotknutelnost soukromí, zakotvené v čl. 7 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 odstavci 1 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí, zakotvené v čl. 12 odstavci 1 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2010, č.j. 2 T 124/2009-241, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odstavců 1 a 2 písmene c) trestního zákona a trestného činu výtržnictví dle §202 odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let, když nad stěžovatelem byl po zkušební dobu vysloven dohled. Současně byla stěžovateli uložena povinnost ve zkušební době minimálně dvakrát ročně, v případě hrozící škody i vícekrát, vždy v termínech stanovených a dohodnutých prostřednictvím probační a mediační služby, umožnit rodinným příslušníkům majitelky sousedních nemovitostí, eventuálně jí pověřeným osobám opravy a údržbu jejich nemovitostí. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, samonabíjecí pistole, zásobníku, nábojů, zbrojního průkazu a průkazu zbraně. Poškozený byl s uplatněným nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010, č.j. 4 To 792/2010-276, zrušil rozsudek soudu prvého stupně v části výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost umožnit rodinným příslušníkům majitelky sousedních pozemků vstup k opravám a údržbě jejich nemovitostí; jinak jej ponechal beze změn. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud přes zjevné chyby důkazního řízení a chyby právních závěrů, ústící v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením skutku, nezrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a řádně se nevypořádal s námitkami stěžovatele v dovolání. Zatímco základní skutečnost (čtyři výstřely cílené mimo poškozeného) jsou zřejmé, ostatní nebylo řádně zhodnoceno tak, aby nepanovaly důvodné pochybnosti.
Stěžovatel dále podrobně popsal nejasnosti, jimiž se, dle jeho přesvědčení, obecné soudy při posuzování věci nezabývaly dostatečně, případně vůbec. Popsal důvody, které jej vedly k tomu, aby proti poškozenému, pohybujícímu se na pozemku stěžovatele, a nikoliv na "sporném" pozemku sousedky, použil střelnou zbraň, z níž čtyřikrát vystřelil, aniž by měl v úmyslu poškozeného zasáhnout. Uvedl, že někteří svědci nemohli jeho jednání vůbec vidět, což by současně vedlo k "neveřejnosti" jeho jednání a tedy by nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví. Namítl rovněž rozpor ve výpovědích části svědků, například po kterém výstřelu poškozený opustil místo konfliktu, a zda z něj odešel či utekl. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 T 124/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Jak je z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel sice napadl výhradně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho argumentace, jež je opakováním jeho obhajoby, směřuje především proti závěrům, k nimž dospěl soud nalézací a kterou jako věcně správnou posoudil i soud odvolací.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že sousedské spory mezi stěžovatelem a rodinnými příslušníky majitelky sousední nemovitosti se týkaly dvora (zahrady), uzavřené ze tří stran stavbami ve vlastnictví stěžovatele a ze čtvrté stodolou sousedky, přičemž pás pozemku podél této stodoly je ve vlastnictví sousedky, sloužící pro odtok povrchových vod, a na něj má sousedka vlastní vstup. Mezi stěžovatelem a rodinnými příslušníky sousedky proběhlo již dříve několik sousedských pří, týkajících se odstraňování větví ze stromů stěžovatele, které poškozovaly střechu sousedčiny stodoly; nesouhlasu stěžovatele s faktickým vlastnictvím části uzavřeného prostoru sousedkou a podobně. Dne 5. července 2009 vstoupil poškozený na pozemek přiléhající ke stodole jeho manželky, aby zjistil, proč po něm teče voda v době, kdy neprší, přičemž zjistil, že do "strouhy" vytéká kapalina (odpadní voda) z jímky stěžovatele. Přitom došlo k výměně názorů, při níž stěžovatel vytáhl střelnou zbraň, aby spor ukončil. Výstřely 1. a 4. mířily do vzduchu, zbývající vpravo a vlevo od poškozeného. Soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, že by se jednalo o nutnou obranu a shledaly jej vinným, jak je v rozsudku okresního soudu uvedeno. Stěžovatel nebyl spokojen se závěry, k nimž obecné soudy dospěly, považoval je za nepřiměřeně tvrdé vůči němu, a vycházel z přesvědčení o neoprávněnosti jakéhokoliv vstupu sousedů do uzavřeného prostoru, převážně v jeho vlastnictví.
Stěžovatel v průběhu celého řízení situaci prezentoval jako prostý sousedský spor, v němž měl soused nepřiměřeně omezit jeho právo na nedotknutelnost soukromí. Vyvrcholení tohoto sporu, zejména intenzita spočívající v použití střelné zbraně, však představuje zásah do chráněného zájmu státu a tedy se jedná o spor mezi státem a stěžovatelem. K tomu Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen obecný soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Soud ve svém rozhodnutí musí respektovat procesní zásady a podmínky a přezkoumatelným způsobem uvést, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V projednávaném případě těmto požadavkům vyhovělo jak řízení před soudem nalézacím a odvolacím, tak i řízení o dovolání stěžovatele. Soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že rozhodnutími soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že není možné domáhat se práva na ochranu vlastnictví či práva na nedotknutelnost obydlí, aniž by současně byla respektována stejná práva jiných osob.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu