ECLI:CZ:US:2012:4.US.3175.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3175/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Mgr. M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 1661, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. 5 C 212/2008, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 27 Co 138/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2530/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 11. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K výzvě Ústavního soudu (byť je v ní písařská chyba) stěžovatel ústavní stížnost doplnil tak, že předmětem přezkumu mohlo být i výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom stěžovatel domáhal obnovy řízení v rámci občanskoprávního sporu (v původní občanskoprávní při šlo přitom věcně o otázky spojené se zrušením podílového spoluvlastnictví, kdy stěžovatel měl za to, že na konci osmdesátých let minulého století do této věci ingerovaly tehdejší mocenské entity).
Obecné soudy však k obnově řízení nepřistoupily, neboť s odkazem na ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v relevantním znění, usoudily, že stěžovatelův návrh byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Nevyslyšely přitom stěžovatelovu argumentaci, že jeho podání z roku 2008 není novým návrhem na obnovu řízení, ale že jde pouze o doplnění návrhu na obnovu řízení, jenž stěžovatel podle svého tvrzení zaslal tehdejšímu předsedovi Nejvyššího soudu Antonínu Mokrému. V právě posuzovaném občanskoprávním řízení pak soudy naopak dovodily, že písemnost zaslaná Antonínu Mokrému je obsahově takřka identická s návrhem na obnovu řízení, jenž stěžovatel zaslal rovněž v roce 1992 Krajskému soudu v Praze a jenž byl postoupen Okresnímu soudu v Příbrami jako příslušnému. Okresní soud v Příbrami přitom toto řízení zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavní právní úpravou, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi pro daný případ. Ústavní soud nemá k závěrům učiněným v této věci obecnými soudy co vytknout.
K samotné argumentaci stěžovatele tak Ústavní soud poznamenává následující:
Ze samotné ústavní stížnosti a zvláště pak z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 5 C 212/2008 Ústavní soud zjistil, že orgány státní moci, jež se případem stěžovatele před rokem 1989 zabývaly, patrně měly na výsledku meritorního sporu zájem, a to jistě nepřispívalo k nestrannosti soudního řízení. Ostatně těmto skutečnostem se stěžovatel v ústavní stížnosti bohatě věnuje. Co ovšem akcentuje málo, vlastně až takřka na poslední straně ústavní stížnosti, která předchází toliko už jen formulaci kasačního petitu, je procesní stránka celé věci. Stěžovatel se přitom ani v této části ústavní stížnosti procesním hlediskům po obsahové stránce příliš nevěnuje. Vyjadřuje s nimi totiž v podstatě jen prostý nesouhlas, aniž by sám nabízel argumentační alternativy. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i s ohledem na správný závěr obecných soudů, nemohl tedy Ústavní soud jakkoliv do věci zasahovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom platí, že senát Ústavnímu soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci - i přes shora nastíněné - nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu