ECLI:CZ:US:2012:4.US.3186.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3186/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného prof. Dr. Arsénem Vernym, M.E.S., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 sp. zn. 5 Tdo 1395/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009 sp. zn. 4 To 68/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 63 T 1/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. listopadu 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 63 T 1/2005 byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 1997. Vzhledem k tomu, že mu v této době již byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2007 sp. zn. 52 T 10/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2008 č. j. 2 To 106/2007-1330 uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně do věznice s dozorem ve spojení s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů a prokury v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let, a to pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, rozhodl soud prvního stupně o upuštění od uložení souhrnného trestu v dané věci podle §37 trestního zákona. Na základě odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který jej v celém rozsahu zrušil a opětovně rozhodl, že se stěžovatel dopustil výše uvedeného trestného činu, za což ho (vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke zrušení výše uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci) odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Zároveň mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let.
3. Podle rozsudku odvolacího soudu se měl stěžovatel dopustit trestného činu tím, že jako výkonný předseda představenstva První městské banky, a.s., se sídlem Na Příkopě 6, Praha 1, společně s Ing. M. K., generální ředitelkou První městské banky, a. s., vědomě porušil pravidla obezřetného podnikání banky tím, že dne 27. ledna 1997 provedl úpis akcií CHEMAPOL GROUP, a.s., zaknihovaných na majitele, v počtu 100 000 kusů v emisní ceně 2 300 Kč za akcii, tj. v celkové ceně 230 000 000 Kč, na vlastní účet První městské banky, a.s., registrovaný ve Středisku cenných papírů, kam byly akcie připsány dne 14. července 1997, a to bez smluvního zajištění jejich dalšího odkupu a řádného zaplacení se společností PROVENTA, a.s., které zamýšlel akcie prodat. Tímto způsobem měl jednat s vědomím, že PROVENTA, a.s. nedisponuje prostředky na odkup akcií, čímž porušil:
- povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (odvolací soud nesprávně uvedl "ve znění účinném do 31. prosince 1997"),
- povinnost nepřekračovat nákupem akcií stanovený limit finančních aktiv banky z celkového objemu kapitálu a rezerv banky vůči jedné právnické osobě podle §13 písm. a), §15, §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., zákona o bankách, ve znění účinném do 31. prosince 1997, neboť nedodržel ustanovení §6 odst. 1 opatření České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, ve znění pozdějších dodatků, podle něhož stanovený limit tzv. úvěrové angažovanosti banky nesmí přesáhnout 25 % kapitálu banky, který v té době u První městské banky, a. s., činil 670 024 000 Kč, takže jej úpisem akcií překročil ke dni 31. lednu 1997 i k 31. červenci 1997 nejméně o 10,04 %,
- pokyn č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a.s. ze dne 15. listopadu 1995, v platném znění jeho doplňků, pod názvem "Obchodní limity pro nákup a prodej na vlastní účet PMB", neboť v rozporu s jeho čl. II, bod 1 písm. a), c) provedl úpis akcií bez předchozího projednání v kapitálovém výboru banky a bez předchozího projednání a schválení obchodu v představenstvu této banky.
Následně pak dne 28. ledna 1997 dal pokyn k úhradě částky 230 000 000 Kč na účet Komerční banky, a.s. a poté, co upsané akcie CHEMAPOL GROUP, a.s. byly dne 14. července 1997 ve Středisku cenných papírů připsány na účet První městské banky, a.s., sjednal dne 7. srpna 1997 tzv. repoobchod se společností PROVENTA, a.s. na 69 030 kusů akcií CHEMAPOL GROUP, a.s. za cenu 2 300 Kč za akcií, tj. celkem částku 158 769 000 Kč, kterou PROVENTA, a.s. uhradila ve dnech 30. října 1997 a 10. prosince 1997, a včetně úroků uhradila První městská banka, a.s. celkem 167 797 406,51 Kč, přičemž se poté První městské bance, a.s. nepodařilo prodat zbylý balík upsaných akcií v počtu 30 970 kusů společnosti PROVENTA, a.s. ani jedinému zájemci, neboť kurs akcií měl sestupný trend, takže tyto akcie zůstaly v držení První městské banky, a.s. až do dne 1. prosince 2000, kdy byl tento balík akcií převeden na základě smlouvy o koupi cenných papírů s cílem udržet životaschopnost První městské banky, a.s. a očistit ji od chybných aktiv na hlavní město Prahu za kupní cenu ve výši 1 Kč za všechny akcie, čímž v důsledku jednání obžalovaného a nemožnosti zobchodovat 30 970 kusů akcií vznikla První městské bance, a.s. škoda ve výši nejméně 62 202 592,46 Kč.
4. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku zúžil rozsah skutku oproti jeho vymezení v rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž je namístě zmínit, že soud prvního stupně svým rozsudkem rozhodl i o zproštění obžaloby v případě Ing. M. K. Proti tomuto výroku sice podal odvolání městský státní zástupce, odvolací soud ho však zamítl. Oba soudy svými rozsudky odkázaly poškozeného PPF banku a.s., původně První městskou banku, a.s., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. června 2010 sp. zn. 5 Tdo 1395/2009 jako zjevně neopodstatněné odmítl.
6. Stěžovatel namítá porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny v důsledku neprovedení některých jím navrhovaných důkazů a nesprávného hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů, zejména nerespektováním zásady in dubio pro reo. Zároveň v jejich rozhodnutích spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
7. Pokud jde o neprovedení důkazních návrhů, stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepožádaly o zpracování nového znaleckého posudku znalcem v příslušném oboru, ačkoliv sám předložil dva znalecké posudky zpracované znalci z oboru bankovnictví, které dospěly k odlišným závěrům než soudem vyžádaný posudek společnosti A-Consult plus, spol. s r.o., znaleckého ústavu v oboru ekonomika, č. 42/2004 ze dne 31. července 2004. Tomuto posudku vytýká, že uvedená společnost nemá odpovídající odbornou kvalifikaci, protože v oboru její znalecké činnosti není rovněž zahrnuta problematika bankovnictví. Jeho zpracovatelé zároveň neměli k dispozici celý trestní spis, do něhož nahlédli pouze krátce, a svoji neschopností odpovídat na položené otázky projevili naprostou neodbornost a neznalost dané problematiky. Podle závěrů tohoto posudku lze totiž v podstatě jakýkoliv obchod považovat za potencionální trestný čin. Oba stěžovatelem předložené posudky, tedy znalecký posudek č. 642 ze dne 16. ledna 2006 zpracovaný doc. Ing. J. L., CSc. a znalecký posudek č. 118/2007 ze dne 29. srpna 2007 zpracovaný Ing. V. B., naopak zcela vyvracejí závěry znaleckého posudku a potvrzují, že provedený úpis byl zcela legální postup. Ke zcela totožnému závěru dochází rovněž posudky prof. Ing. J. D., CSc. z katedry bankovnictví a pojišťovnictví Vysoké školy ekonomické v Praze a Ing. P. T. soudního znalce v oboru ekonomika, specializujícího se na cenné papíry. Tyto posudky potvrzují, že emitent nemůže být z titulu účinného úpisu akcií dlužníkem, resp. úvěrovým dlužníkem upisovatele, neboť mu úpisem nových akcí nevznikl žádný nový závazek vůči upisovateli. Vzniká pouze nárok na vydání akcií, deklarující vlastnické právo k upisovaným akcím. Z tohoto důvodu nemohlo z jeho strany dojít ani k nedodržení §6 odst. 1 opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti, podle něhož stanovený limit tzv. úvěrové angažovanosti bank nesmí přesáhnout 25% kapitálu banky.
8. Nesprávný postup obecných soudů spatřuje stěžovatel dále v neprovedení výslechu svědkyně P., tehdejší vedoucí jeho sekretariátu, jakož i nevyžádání účetních dokladů od likvidátora společnosti I. M. C. Burzovní společnost a.s. v likvidaci, která byla ve čtvrtém čtvrtletí 1998 téměř 44% vlastníkem CHEMAPOL GROUP, a.s. a v této době bojovala o získání majority. Tyto doklady mohly svědčit o tom, že tato společnost disponovala dostatečnými finančními prostředky na koupi akcí, o které se zmínil svědek V. W.
9. Stěžejní část argumentace stěžovatele se týká posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Stěžovatel má za to, že soudy neprokázaly jeho nepřímý úmysl způsobit bance škodu, v důsledku čehož nemohlo být ani spolehlivě zjištěno, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. V této souvislosti zdůrazňuje, že rozhodně nebyl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Již v průběhu řízení před obecnými soudy logicky popsal, z jakého důvodu on i obžalovaná Ing. M. K. pokračovali v předmětných operacích a proč se oba domnívali, že "vše je v pořádku a obchod je výhodný." Pro První městskou banku a.s. zajistil transakci, která měla být zisková a jako taková se jevila až do opatření České národní banky ze dne 27. října 1997 č. j. 2824/12, na jehož základě si Česká národní banka vyžádala zastavení obchodů s cennými papíry na vlastní účet banky včetně repooperací a terminovaných obchodů (s výjimkou mj. prodeje cenných papírů z portfolia banky, pokud z těchto obchodů bance nevznikne ztráta). V trestním spise se nachází protokol, ze kterého vyplývá, že ke konci října 1997 nabízela PROVENTA, a.s. za odkup akcií minimálně o 350 Kč za akcii více než činila pořizovací cena, což vyplývá i z výpovědi svědka Ing. P. H. Případný neúspěch transakce byl otázkou podnikatelského rizika, v dané věci z velké části zapříčiněného zmíněným omezujícím opatřením České národní banky, bez něhož by obchod byl býval pro První městskou banku, a. s. ziskový. Pokud se navíc obecné soudy nevyhnuly pochybnostem ohledně zavinění v případě obžalované, pak toto vyvození musí být patrné i u stěžovatele, neboť pozice Ing. M. K. při sjednávání obchodu byla rovnocenná. To lze doložit mj. tím, že dobrovolně podepsala tento obchod a obhajovala jej na kapitálovém výboru dne 28. ledna 1997. Stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil, že zamýšlel přinést pro banku zisk, přičemž toto jeho tvrzení nebylo soudy důkladně řešeno v rámci odůvodnění naplnění subjektivní stránky trestného činu a rozhodně nebylo přesvědčivě vyvráceno. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2009 sp. zn. 4 Tz 5/2009 a nález ze dne 12. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) podotýká, že v jeho případě nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
10. Stěžovatel dále uvádí, že se po celou dobu netajil případným záměrem upsat akcie CHEMAPOL GROUP, a.s., což nebylo soudy žádným důkazem vyvráceno. Nikdo z pracovníků banky se přitom od tohoto úpisu nedistancoval, ani žádným dokumentem či usnesením nebylo prohlášeno, že by je stěžovatel nebo obžalovaná svým jednáním uvedli v omyl. Kromě toho, že již od počátku ledna 1997 byli o této transakci (jakož i o ujednání s PROVENTA, a.s.) informováni pracovníci některých odborů banky, souhlasily s úpisem akcií na vlastní účet pro společnost PROVENTA, a.s. provedeným v kombinaci repoobchodu a terminovaného obchodu kapitálový výbor, jak vyplývá ze zápisu z jeho jednání z 28. ledna 1997, i představenstvo, jak vyplývá ze zápisu z jeho jednání z 29. ledna 1997. Výše bylo uvedeno, že stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že nebyl dodržen limit tzv. úvěrové angažovanosti podle §6 odst. 1 opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti. V této souvislosti zdůrazňuje, že pojem úvěrové angažovanosti ve smyslu uvedeného ustanovení předpokládá obligační vztah věřitele a dlužníka z titulu poskytnutého úvěru, což je výklad zcela odpovídající explicitnímu znění normy. Vztažení tohoto pojmu na úpis akcií by naopak představovalo nepřípustný extenzivní výklad v neprospěch stěžovatele. S odkazem na znalecké posudky dodává, že otázka tzv. úvěrové angažovanosti banky je složitou odbornou ekonomicko-právní otázkou. Obsah tohoto pojmu proto nelze považovat jen za výklad právního předpisu, ale jeho součástí je i posouzení ekonomické situace a ekonomických důsledků, tedy skutečností způsobilých být předmětem znaleckého zkoumání. Stěžovatel zároveň namítá i absenci nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a s tím související nepřiměřenost trestní represe v jeho případě.
11. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v předmětném řízení došlo k jím nezaviněným průtahům, a tedy již délka trestního stíhání představovala citelný zásah do jeho základních práv, protože byla spojena s negativním působením na jeho psychiku. Stěžovatel se s ohledem na právní závěry obsažené především v nálezu ze dne 31. března 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2007 sp. zn. 3 Tdo 748/2007 domnívá, že odvolací soud nedostatečně kompenzoval právo na projednání věci v přiměřené době, když mu uložil trest odnětí svobody, byť pod polovinou trestní sazby, a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2005 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní příslušného senátu uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou převážně argumenty, jež stěžovatel uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení. Podrobněji a v souladu s právními závěry obsaženými v jeho rozhodnutí se vyjádřil především k námitkám stěžovatele týkajících se výkladu pojmu "úvěrová angažovanost", hodnocení subjektivní stránky trestného činu a nepřiměřené délky trestního řízení. Závěrem přitom uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Vrchní soud v Praze se vyjádřil prostřednictvím předsedy senátu 4 To, přičemž rovněž dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Podstatnou část ústavní stížnosti představuje podle jeho názoru vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů v rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud v podstatě ztotožnil. Kromě odkazu na závěry uvedené v napadeném rozhodnutí dodal, že soud prvního stupně velice pečlivě zhodnotil veškeré provedené důkazy, přičemž pokud odvolací soud částečně pozměnil popis skutku, pak tak učinil na základě doplněného dokazování a své skutkové závěry v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně odůvodnil. Důvodnými neshledal ani námitky týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, ani námitku nedostatečné odborné kvalifikace znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r.o.
15. Městský soud v Praze má za to, že v dané věci nedošlo k žádnému stěžovatelem tvrzenému pochybení. Jak konstatoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v napadeném rozsudku se vypořádal se všemi důkazy, které byly v době projednávání věci k dispozici a ve vztahu k důkazům, které byly podle stěžovatele opomenuty k jeho tíži, dodal, že se nejedná o důkazy, které by mohly mít vliv na posouzení merita věci. K žádnému porušení základních práv a svobod stěžovatele podle jeho názoru nedošlo.
16. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Ten se k nim ale ve svém následném podání nevyjádřil.
III.
Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.
18. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s některými závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích, kterými byl uznán vinným spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 1997, a domáhá se jejich přehodnocení. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a do jejich rozhodovací činnosti není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). Jak ale bude uvedeno dále, takovéto porušení, které by znemožňovalo považovat předmětné soudní řízení za spravedlivé jako celek, v dané věci shledat nelze.
19. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatele. Již odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné vyžádat si nový znalecký posudek z oboru ekonomiky a předložení účetních dokladů společnosti I. M. C. Burzovní společnost a.s. v likvidaci, jakož ani provést výslech svědkyně P., přičemž tyto důvody obstojí v kontextu celkového hodnocení důkazů. To platí i pro odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se zároveň výslovně vypořádal s obecnými požadavky vyplývajícími pro hodnocení důkazů ze základního práva na spravedlivý proces. Postup obecných soudů podle názoru Ústavního soudu odpovídá zásadě vyhledávací a zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu.
20. V této souvislosti je třeba dodat, že požadavkem revizního znaleckého posudku sledoval stěžovatel primárně přehodnocení právního závěru o tom, zda předmětným úpisem akcií byl překročen limit 25 % úvěrové angažovanosti banky, resp. přehodnocení výkladu samotného pojmu úvěrové angažovanosti ve smyslu §13 písm. a) a §15 zákona o bankách a §6 odst. 1 opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti bank, účinného v době uskutečňování předmětného obchodu, který provedl odvolací soud. Ústavní soud přitom konstatuje, že tímto výkladem se zevrubně zabýval již Nejvyšší soud, který dal argumentaci stěžovatele za pravdu v tom smyslu, že samotným úpisem akcií k překročení tohoto limitu nedošlo. Zároveň ale takovéto překročení shledal v důsledku uskutečnění tzv. repooperace (zajišťovacího převodu akcií) v srpnu 1997, a to konkrétně k 7. srpnu 1997, byť tato repooperace nezahrnovala všechny akcie CHEMAPOL GROUP, a.s., jež První městská banka, a. s. nakoupila. Jak konstatoval Nejvyšší soud, dohodou o repoobchodu z uvedeného dne "se PROVENTA, a.s. a První městská banka, a. s., fakticky ocitly ve vzájemném vztahu dlužníka a věřitele, jak předpokládá shora citované opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti bank." Pro posouzení otázky, zda se stěžovatel dopustil předmětného trestného činu, bylo přitom podstatné, že k uvedenému důsledku směřovalo jednání stěžovatele již od počátku, neboť banka zjevně nebyla primárním zájemcem o akcie, a k úpisu bankou na její vlastní účet došlo jen proto, že společnost PROVENTA, a.s., nemohla akcie následně nabýt jinak než poskytnutím úvěru. Podle Nejvyššího soudu proto byla z pohledu celého komplexu kroků, jež stěžovatel učinil od svého rozhodnutí provést úpis akcií za částku 230 000 000 Kč až po prodej části akcií (mimochodem za stejnou cenu, za kterou byly upsány), poskytnutím úvěru společnosti PROVENTA, a.s. porušena výše uvedená ustanovení zákona o bankách a zmíněného opatření České národní banky. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud, ale i soudy nižších stupňů, se vypořádaly i s důvody, pro které se na předmětnou transakci nevztahovala výjimka ve smyslu §17 odst. 2 písm. b) zákona o bankách, ve znění účinném do 31. prosince 1997. Ústavní soud se tak na tomto místě omezuje na konstatování, že posouzení překročení limitů tzv. úvěrové angažovanosti bank ze strany obecných soudů nelze považovat za svévolné nebo vybočující z přípustných mezí argumentace, přičemž v podrobnostech odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jehož obsah na tomto místě není třeba dál reprodukovat.
21. Přisvědčit nebylo možné ani námitce nesprávného posouzení zavinění stěžovatele, které obecné soudy spatřovaly ve formě nepřímého úmyslu. Již odvolací soud se s předmětnou námitkou stěžovatele vypořádal dostatečným způsobem, když mimo jiné uvedl, že stěžovatel při uskutečnění obchodu spočívajícího v nákupu velkého objemu akcí CHEMAPOL GROUP, a.s. jednal vědomě bez řádného předchozího projednání v orgánech banky a za porušení zákonem mu uložených povinností podle obchodního zákoníku a zákona o bankách, přičemž věděl, že porušuje zákonem uloženou povinnost řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, protože nákup velkého objemu akcií CHEMAPOL GROUP, a.s. byl nadměrně riskantní operací, navíc smluvně nezajištěnou. Nerespektoval přitom limity objemu nákupu akcií stanovené zákonem o bankách i samotnou bankou, vědomě je překročil a uskutečnil tak o své vůli na vlastní účet banky nákup akcií v takovém rozsahu, že tímto obchodem ve vztahu k výši celého kapitálu banky vystavil První městskou banku, a.s. neúměrnému riziku, jemuž měly naopak uvedené limity zamezit. V případě propadu ceny akcií nebo jejich neprodání jí totiž hrozil vznik vysoké škody, s čímž byl obžalovaný nutně srozuměn, byť jeho prvotním cílem bylo dosažení ziskovosti. Tím stěžovatel podle odvolacího soudu ohrozil samu likviditu banky a návratnost vkladů klientů, neboť proměnná hodnota kurzu akcie je jejich podstatným znakem. Stěžovatel si současně musel být vědom, že zájemce o odkup akcií nedisponuje dostatečnou hotovostí, ani jinými prostředky, aby akcie v takto velké hodnotě byl schopen řádně zaplatit, o čemž svědčí i jednání o způsobu obchodu s PROVENTA, a.s. v představenstvu První městské banky, a.s., z nichž vyplývá, že přímý odprodej akcií byl pro nesolventnost zájemce vyloučen a uvažovaný repoobchod a termínovaný vklad nebyl uskutečněn pro neschopnost PROVENTA, a.s. dostát požadavku na zajištění takovéhoto obchodu.
22. Ani v tomto případě proto Ústavní soud neshledává žádný prostor, aby z výše uvedených ústavněprávních pozic přehodnotil závěry odvolacího soudu, s kterými se v napadeném usnesení ztotožnil i Nejvyšší soud. Není přitom podstatné, že nebylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že cílem jeho jednání bylo uskutečnění pro banku výhodného obchodu. Okolnosti úpisu akcií a vědomé porušení principu obezřetnosti při nakládání s finančními prostředky banky představují, jak uvedl již vrchní soud, jednání obžalovaného učiněné na úkor banky, zásadním způsobem ohrožující její platební schopnost a vyúsťující do způsobení vysoké škody na jejím majetku. Poukaz na existenci podnikatelského rizika, jakož i nemožnost prodeje akcií v důsledku opatření České národní banky na uvedených závěrech nemohou nic změnit, neboť podstatou jeho trestného jednání bylo způsobení škody v důsledku nerespektování zásad obezřetného podnikání banky a porušení povinností, jež pro něho vyplývaly z vykonávané vrcholové řídící funkce v akciové společnosti. Jak nakonec konstatoval vrchní soud, zavinění ani ve formě nepřímého úmyslu by u obžalovaného nebylo možné dovodit tehdy, "pokud by úpis akcií uskutečnil v souladu se svou pravomocí v rozsahu nepřekračujícím limit 25% úvěrové angažovanosti banky a při jeho provedení by současně respektoval vnitrobankovní předpisy stanovené pro předchozí kolektivní posouzení rizikovosti obchodu na podkladě jeho komplexního posouzení příslušnými odbornými útvary (kapitálový výbor) a představenstvem banky jako jeho statutárním orgánem a měl smluvně zajištěno řádné zaplacení dalšího odkupu akcií s PROVENTA, a.s.". Za těchto okolností nelze přiznat opodstatněnost ani stěžovatelem tvrzené absenci nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost, neboť případné ztráty banky v důsledku rizikových operací mohly mít za následek významné negativní celospolečenské dopady, k čemuž se nakonec rovněž postačujícím způsobem vyjádřily oba soudy. Zároveň neobstojí ani námitka, podle které mělo být zavinění stěžovatele posuzováno stejným způsobem, jako v případě obžalované, k čemuž opět postačí poukázat na odůvodnění soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ve kterých jsou vysvětleny důvody, pro které považovaly za prokázané zavinění stěžovatele, zatímco v případě obžalované v důsledku přetrvávajících pochybností nepřímý úmysl nedovodily.
23. Závěrem své ústavní stížnosti namítal stěžovatel nedostatečnou kompenzaci průtahů v řízení při stanovení výše trestu. Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 zdůraznil ústavněprávní význam posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a práva na osobní svobodu. Tyto závěry jsou vzhledem k době trvání řízení relevantní i v dané věci, k čemuž je třeba poznamenat, že se v obecné rovině netýkají jen uložení trestu odnětí svobody, nýbrž též i jiných druhů trestů. Jak ale vyplývá z napadených rozhodnutí, odvolací soud i Nejvyšší soud se zabývaly otázkou výše trestu se zřetelem na délku řízení, vzavše přitom v úvahu i závažnost trestního obvinění, obtížnost trestního řízení a hledisko individuální prevence, resp. účelnost uložení citelného trestu spojeného s odnětím osobní svobody. Uvedené úvahy přitom promítly do závěru o výši trestu, jenž podle Ústavního soudu nelze považovat ani za svévolný, ani za nepřiměřený. Ani v této části proto argumentaci stěžovatele nebylo možné přisvědčit.
24. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, pročež ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu