ECLI:CZ:US:2012:4.US.3188.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3188/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Jugmannova 31, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3073/2010-142 ze dne ze dne 2. srpna 2011 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 278/2009-116 ze dne 19. listopadu 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 120/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 27 C 120/2006-58 ze dne 10. července 2007 (dále jen "první rozsudek soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. srpna 2006, č. j. 30/85 278/2006 je neplatná a uložil stěžovateli zaplatit žalované České republice - Ministerstvu financí ČR (dále jen "žalovaná") náhradu nákladů řízení ve výši 10.710,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 27 C 120/2006-98 ze dne 17. února 2009 (dále jen "druhý rozsudek soudu prvního stupně") opět žalobu stěžovatele, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. srpna 2006, č. j. 30/85 278/2006 je neplatná, zamítl a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 30.702,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.639,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením 21 Cdo 3073/2010-142 ze dne 2. srpna 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a namítá, že v záhlaví citovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze absentuje odůvodnění a toto rozhodnutí je výrazem rozhodovací libovůle. Stěžovatel uvádí, že soud má povinnost odůvodnit své rozhodnutí. Ačkoli to neznamená požadavek detailní odpovědi na každou námitku a rozsah této povinnosti se liší v jednotlivých případech, je nutné zkoumat, zda vznesené argumenty jsou pro rozhodování relevantní. Relevantními argumenty se pak soud musí zabývat výslovně a pokud tak neučiní, není zřejmé, zda je považoval za nedůvodné, nebo zda je zcela opomenul. Odkazem na rozhodnutí soudu nižšího stupně lze podle stěžovatele věc řešit jen výjimečně, pokud autor opravného prostředku jen opakuje své argumenty z řízení před nižší instancí, pokud ale výslovně reaguje na závěry soudu nižšího stupně a uvádí konkrétní argumenty, proč soud nižšího stupně pochybil, je i přezkoumávající soud povinen reagovat výslovně a konkrétně.
Stěžovatel uvádí, že ve svém (druhém) odvolání uvedl argumenty, jimiž reagoval na závěry z druhého rozsudku soudu prvního stupně, polemizoval s konkrétními závěry a vytýkal absenci hodnotících postupů. Odvolací soud proto nebyl oprávněn řešit věc odkazem na odůvodnění, jehož vady stěžovatel v odvolání vytýkal, a byl povinen na argumenty stěžovatele reagovat výslovně. Pokud tak neučinil, nelze podle stěžovatele vyloučit rozhodovací libovůlí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozebral své odvolací argumenty, které závěrem shrnul jako absenci hodnocení výpovědí svědků K. a M. ve vzájemné souvislosti ohledně stěžovatelova zaškolení; absenci hodnocení skutečností, že k výpovědi bylo použito včasné nesplnění úkolu, který byl přidělen stěžovateli za účelem zaškolení; absenci odstraňování rozporů mezi výpověďmi svědků M. a Š. týkajících se nutností zvládnout zákon o registračních pokladnách v určitých lhůtách; nevyhodnocení skutečností týkajících se nedostatečného zaškolení v případě certifikace pokladny SHARP, stejně jako pozdního dodání dokumentace k této pokladně; nevyhodnocení výpovědí svědka M. ohledně odlišného postupu při ukládání úkolu spočívajícího ve zodpovídání dotazů veřejnosti a konečně nevyhodnocení rozporu v jednacích číslech listin, z nichž vyplývá, že výpověď byla připravena se značným časovým předstihem.
Ke v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že je napadá pouze formálně, neboť v případě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu by toto usnesení jakožto rozhodnutí navazující pozbylo podkladu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nepřistupuje k rušení takových rozhodnutí obecných soudů, v nichž došlo k pochybení nedosahujícímu intenzity porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že rozhodnutí soudů ve stěžovatelově věci považuje za věcně správná a řízení v této věci jako celek pokládá za spravedlivé.
Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ve své stížnosti nevznáší žádné námitky a Ústavní soud konstatuje, že mu nemá co vytknout.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, vykazuje toto podle náhledu Ústavního soudu z hlediska práva na spravedlivý proces určitý deficit. Nepochybně by se slušelo, aby toto rozhodnutí bylo odůvodněno podrobněji. Na druhou stranu nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, dle které odůvodnění absentuje.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že provedené důkazy hodnotil podle závěru tohoto soudu soud prvního stupně v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu, a mezi tyto důkazy patří i výpovědi svědků K. a M., přičemž v odůvodnění druhého rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje, soud prvního stupně zhodnotil ve vzájemné souvislosti i výpovědi svědků K. a M. ohledně zaškolení stěžovatele. Ústavní soud tak nepřisvědčuje stěžovatelově námitce týkající se hodnocení výpovědí svědků K. a M. ohledně stěžovatelova zaškolení.
Stran námitky stěžovatele o nevyhodnocení skutečností týkajících se nedostatečného zaškolení v případě certifikace pokladny SHARP, stejně jako pozdního dodání dokumentace k ní, Ústavní soud dospěl k závěru, že zaškolení pro jednotlivé pokladny nebylo s ohledem na jejich specifika možné provádět, a dle výpovědí svědků to ani nebylo nutné. Soud prvního stupně pak vzal v potaz, že dokumentace k pokladně SHARP byla dodána se zpožděním, avšak vedle toho vzal v potaz též tu skutečnost, že stěžovatel o ni požádal až po uplynutí měsíce od zadání úkolu spočívajícího v certifikaci této pokladny. Ústavní soud tak považuje za akceptovatelné vypořádání této námitky odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
K námitce stěžovatele o absenci odstraňování rozporů mezi výpověďmi svědků M. a Š. týkajících se nutnosti zvládnout zákon o registračních pokladnách v určitých lhůtách Ústavní soud konstatuje, že s touto námitkou se sice odvolací soud ve v záhlaví citovaném rozhodnutí nevypořádal, nicméně Ústavní soud takový rozpor neshledal. Svědek Š. uvedl, že pro zpracování manuálů (prvotní stěžovatelův úkol) ani znalost zákona o registračních pokladnách nebylo třeba, svědek M. uvedl, že pro zvládnutí práce bylo třeba ovládat tento zákon nejpozději do jednoho měsíce, přičemž v tomto případě šlo evidentně o zvládnutí práce v celé její šíři, tedy včetně např. certifikace pokladen, nikoli pouze o zpracování manuálů, což bylo prvotním úkolem stěžovatele. Tato námitka tak na (správnost) rozhodnutí ve věci neměla žádného vlivu.
Námitku stěžovatele o absenci hodnocení skutečnosti, že k výpovědi bylo použito včasného nesplnění úkolu, který byl přidělen stěžovateli za účelem zaškolení, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou, neboť tento závěr stěžovatele, resp. námitka, neodpovídá skutečnosti. Stěžovateli byl dle výpovědi svědka K. přidělen jako první úkol seznámit se s již certifikovanými pokladnami a zpracovat postupy (manuály) pro získání výstupů z fiskální paměti pokladen, což tento svědek hodnotí jako poměrně nenáročnou činnost, která mohla umožnit stěžovateli seznámit se s tím, jak pokladny fungují atd. Z této výpovědi, ani z žádného jiného důkazu nevyplývá, že by šlo o úkol, jenž by byl přidělen stěžovateli k zaškolení. A přesto, že šlo dle výpovědi svědka K. o poměrně nenáročnou činnost, tento úkol stěžovatel nesplnil. Ačkoli se s touto námitkou odvolací soud ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí nevypořádal, neměla opět tato námitka na rozhodnutí ve věci žádného vlivu.
Stejný závěr jako u dvou předchozích námitek stěžovatele platí též o námitce o nevyhodnocení rozporu v jednacích číslech listin, z nichž podle stěžovatele vyplývá, že výpověď byla připravena se značným časovým předstihem. Toto tvrzení stěžovatele podle náhledu Ústavního soudu jednak nebylo prokázáno, když jen z jednacích čísel dvou listin tento závěr nelze bez pochyby dovodit (a nelze stanovit okamžik vyhotovení výpovědi), jednak i pokud by tomu tak bylo, pouhá skutečnost, že byla prvně a s časovým předstihem připravena výpověď a až následně byla vyhotovena a stěžovateli nabídnuta dohoda o skončení pracovního poměru a následně výpověď realizována, by byla z hlediska platnosti výpovědi irelevantní, resp. nebyla by s rozhodnutím soudu v rozporu. Je právem zaměstnavatele (i dodatečně po rozhodnutí o výpovědi a případně i jejím vyhotovení) rozvažovat, zda výpověď zaměstnanci skutečně dá a před realizací výpovědi z pracovního poměru případně poskytne zaměstnanci možnost uzavření dohody o skončení pracovního poměru. Navíc tuto skutečnost by v případě jejího prokázání bylo možno hodnotit z hlediska přístupu žalované vůči stěžovateli jako výraz dobré vůle žalované a jako důkaz toho, že žalovaná delší dobu zvažovala, zda skutečně výpověď stěžovateli dá, resp. že po (prvotním) rozhodnutí o výpovědi a jejím vyhotovení tuto záležitost ještě dodatečně zvažovala, než výpověď stěžovateli skutečně dala.
Námitka o nevyhodnocení výpovědí svědka M. ohledně odlišného postupu při ukládání úkolu spočívajícího v zodpovídání dotazů veřejnosti je sice důvodná, avšak tuto námitku hodnotí Ústavní soud jako dílčí, nemající podstatnou relevanci z hlediska rozhodnutí věci.
Ačkoli by se slušelo a bylo na místě, aby se Městský soud v Praze s pominutými odvolacími námitkami stěžovatelky ve svém v záhlaví citovaném vypořádal, nepovažuje Ústavní soud po zvážení všech pro projednávanou věc rozhodných okolností nedostatky odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu za natolik závažné, aby odůvodňovaly nezbytnost jeho kasačního zásahu. Námitky, které odvolací soud pominul, resp. skutečnosti jimi tvrzené by neměly pro v záhlaví citované rozhodnutí odvolacího soudu buď žádnou relevanci, nebo by mohly mít relevanci pouze nepatrnou a rozhodně by nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný důvod pro zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu