ECLI:CZ:US:2012:4.US.3201.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3201/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. V., právně zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Česká Lípa, Sokolská 295/37, směřující proti usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 19. září 2011, č.j. 2 KZV 7/2010-2117, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2011, č.j. 11 Nt 238/2011-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku a jeho ochranu, zakotvené v čl. 11 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na vyvlastnění jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu, zakotvené v čl. 11 odstavci 4 Listiny, právo uplatňovat státní moc jen v zákonem stanovených mezích a zákonným způsobem, zakotvené v čl. 2 odstavci 2 Listiny, a rovněž právo, aby povinnosti byly ukládány jen v mezích a způsobem, který dovoluje zákon, zakotvené v čl. 4 odstavcích 1 a 4 Listiny.
Výše uvedeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění definovaných nemovitostí. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení státního zástupce.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že uvedené nemovitosti byly zajištěny usnesením vrchní komisařky Policie České republiky, krajského ředitelství Východočeského kraje ze dne 10. července 2009 pod č.j. KRPH 9888-181/TČ-2009-050080 a č.j. KRPH 9888-184/tč-2009-050080. Nemovitosti byly zajištěny na základě ustanovení §79d odstavce 1 a 2 trestního řádu a dle §79f ve spojení s §79d odstavci 1 a 2 trestního řádu. Stěžovatelka namítá, že uvedené nemovitosti nejsou výnosem trestné činnosti, přičemž jedna z nich je v majetku její rodiny již více než 20 let. Orgány činné v trestním řízení se však neřídily podmínkami, za nichž je možno majetek zajistit.
Dále stěžovatelka uvedla, že ani tvrzený rozsah věci není způsobilý odůvodňovat časově neomezený zásah do jejích práv. Poukázala rovněž na to, že její předchozí žádostí o zrušení zajištění nemovitostí se zabýval již i Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2564/09, který dne 5. ledna 2010 rozhodl, že trvání zajištění musí splňovat požadavek přiměřenosti, přičemž opak by byl způsobilý zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky. Plynutím času ubývá legitimita omezení vlastnických práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení. Stěžovatelka má za to, že taková situace nastala, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 Nt 238/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, respektive dalším orgánem činným v trestním řízení, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení věci vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu krajského soudu se podává, že stěžovatelka je trestně stíhána pro trestný čin úvěrového podvodu [dle §250b odstavce 1 a 4 písmena a) a b) trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu]. Její jednání je přitom spjato s dalšími více než třiceti osobami, které svým jednáním způsobily škodu v desítkách (přes 70) milionů korun. Úkony v dané věci byly zahájeny dne 10. června 2009, přičemž ihned bylo zjevné, že se jedná o rozsáhlou skupinu pachatelů, trestní stíhání stěžovatelky pak bylo zahájeno dne 15. února 2010. O zajištění nemovitostí stěžovatelky bylo rozhodnuto, jak již výše uvedeno, dne 10. července 2009. Stěžovatelka rozhodnutí napadla jak stížností ke krajskému soudu, tak i již zmíněnou ústavní stížností. Následně podala stěžovatelka opakovaně žádost o zrušení zajištění nemovitostí, ani v jednom případě této žádosti nebylo vyhověno a soud následně zamítal její stížnosti.
Stěžovatelka byla obviněna, že se za účasti dalších osob pokusila vylákat úvěr ve výši 6.200.000,- Kč, přičemž měla zatajit podstatné údaje o své osobě a skutečném účelu žádosti o úvěr za použití nepravdivých a hrubě zkreslených údajů; a dále za obdobné situace již získala úvěr ve výši 4.800.000,- Kč na nákup nadhodnocené nemovitosti (jedna ze zajištěných nemovitostí) kterou fakticky zakoupila za nižší částku, čímž se měla pokusit způsobit škodu ve výši 2.450.000,- Kč, a způsobit škodu nejméně ve výši 1.800.000,- Kč. Stěžovatelka se tak stala vlastnicí jedné ze zajištěných nemovitostí v důsledku jednání, pro které je trestně stíhána. Způsobená škoda, tedy rozdíl mezi vylákanou a skutečnou kupní cenou, je proto zajištěna druhou zajištěnou nemovitostí (náhradní hodnota dle §79f trestního řádu).
Pokud se týká aplikace zajišťovacích institutů dle trestního řádu, čtvrtý senát Ústavního soudu odkazuje na své již citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2564/09 ze dne 5. ledna 2010, kde se touto problematikou důkladně zabýval. Pokud se jedná o stěžovatelkou namítanou nepřiměřenost, spočívající v délce zajištění, má Ústavní soud za to, že dosud nedošlo k překročení tohoto kritéria, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž probíhá trestní stíhání více osob, jejich propojení, rozsah a předpokládaná škoda způsobená trestnou činností. Stěžovatelka je opravdu omezena ve svém vlastnickém právu, dané omezení je však založeno na zákonném základě, který orgány veřejné moci aplikovaly zcela v souladu s jeho účelem. V nezrušení zajištění státním zastupitelstvím ani soudem Ústavní soud neshledal tvrzené zkrácení v zaručených právech stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17.dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu