ECLI:CZ:US:2012:4.US.3230.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3230/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. F., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Štefánikova 48, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č.j. 44 To 590/2011-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jim bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. srpna 2011, č.j. 37 Nt 279/2011-41, nebyla přijata nabídka záruky za chování stěžovatele nabídnutá jeho manželkou a Českým svazem výrobců a obchodních firem pro komerční spolupráci s ruskou federací; nebyl přijat písemný slib stěžovatele; nebyla přijata nabídka peněžité záruky učiněná manželkou stěžovatele; a žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla odmítnuta. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal důvody, pro něž byl vzat do vazby, respektive, pro které bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel byl obviněn z trestného činu loupeže, znásilnění a sexuálního nátlaku proti třem poškozeným. Důvody trestního stíhání však stěžovatel nepovažuje za správné a uvedl, že opakovaně navrhl důkazy způsobilé prokázat jeho nevinu. Rovněž zopakoval svoji argumentaci k okolnostem možnosti spáchání jednotlivých, jemu za vinu kladených, útoků. S ohledem na tvrzené okolnosti stěžovatel poukázal na to, že je ve vazbě, aniž by spáchal trestný čin, proto, že státní zástupce není s věcí jakkoliv seznámen a příslušný soud nevykonává svoji kontrolní činnost. Podle stěžovatele se jeví vazba v jeho případě jako "totální absurdita", "naprostá absence logického uvažování" a "snaha záměrně uškodit".
Z uvedených důvodů stěžovatel považuje rozhodnutí o vazbě za vadné a s ohledem na výčet okolností, které tvoří překážku možnosti, že se dopustil trestného jednání právě on, navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel svá předchozí tvrzení doplnil o informaci o výsledcích vyšetřovacího pokusu provedeného na základě jeho popudu nezúčastněnou osobou, jehož výsledky by měly prokázat, že se jemu za vinu kladeného jednání nemohl dopustit.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci za účastníka řízení vyjádřila předsedkyně senátu 44 To, která stručně uvedla, že nesouhlasí s námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti a navrhuje, aby jeho ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
Za Obvodní soud pro Prahu 5 příslušný soudce uvedl, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat, neboť má za to, že vše podstatné již bylo uvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně.
Ústavní soud poskytl vyjádření Městského soudu v Praze stěžovateli k případné replice. Stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal stanovisko, v němž znovu zopakoval, že pokud by se orgány činné v trestním řízení jeho námitkami reálně zaobíraly, dospěly by k závěru, že je zcela vyloučeno, aby se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a že je velmi nepravděpodobné, hypotetické a jakkoliv nedoložené, že by se jednání mohl vůbec dopustit. Zde stěžovatel rovněž poukázal na pasáž v napadeném usnesení, v níž Městský soud v Praze konstatuje, že rozbor v žádosti stěžovatele je natolik rozsáhlý, že přesahuje meze možnosti soudu při rozhodování o vazbě. Tuto informaci stěžovatel interpretoval jako konstatování, že se stížnostní soud vůbec nezabýval předloženou argumentací, proč se nemohl trestného jednání dopustit. Dále pak stěžovatel zopakoval podstatné části z jeho již dříve uplatněných námitek.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 279/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak rekapituluje důvody, pro které bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby, a následně polemizuje s právním hodnocením věci orgány veřejné moci. Pokud tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost mínil tak, že de facto brojí proti zahájení trestního stíhání jako takovému, pak Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obracet se na státního zástupce. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především v řízení před obecnými soudy, dostane-li se věc až k nim. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od této praxe ani v tomto případě.
Z předloženého spisu soudu prvého stupně je patrné, že argumentaci, kterou stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, využil z části již v žádosti o propuštění z vazby (ze dne 22. srpna 2011), a z části v následné stížnosti, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 je patrné, že po podání projednávaného návrhu na propuštění z vazby bylo trestní stíhání stěžovatele rozšířeno o další skutek. Žádost o propuštění z vazby přitom obsahovala argumentaci již dříve užitou. Stížnost pak obsahuje i námitky, týkající se skutku, o nějž bylo trestí stíhání rozšířeno. Proto je v usnesení soudu prvého stupně uvedeno, že nenastaly okolnosti, ani nebyly přeloženy důkazy, dříve neznámé, s výjimkou rozšíření stíhaných jednání, s nimiž by se soud již dříve neseznámil a nevypořádal v rozhodnutí o vzetí do vazby.
Z napadeného rozhodnutí pak Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze se zabýval stížnostními námitkami nezbytně důkladně, přičemž konstatování o přesahu rozboru stěžovatele v řízení o vazbě je zcela na místě. Stěžovatel jak ve svých podáních, tak i v ústavní stížnosti předkládá tvrzení týkající se věci samé, k jejímuž posuzování není soud, rozhodující o vazbě, povolán.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup Městského soudu v Praze v jeho věci byl způsobilý zasáhnout do jeho naříkaných základních práv. Soud v řízení o stížnosti posoudil, zcela v souladu se zákonným vymezením jeho přezkumné činnosti. Pokud přitom dospěl k závěru, s nímž není stěžovatel spokojen, není takovou okolnost možno bez dalšího považovat za zásah do zaručených práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu