ECLI:CZ:US:2012:4.US.327.12.1
sp. zn. IV. ÚS 327/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Stavební společnosti RBK, a. s., se sídlem v Praze 6 - Bubeneč, Podbabská 81/17, zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem, AK se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 č. j. 32 Cdo 2802/2011-425, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 č. j. 1 Cmo 98/2010-394 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009 č. j. 19 Cm 267/2000-359 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2012 a doplněným dne 15. 2. 2012 se Stavební společnost RBK, a. s. se sídlem v Praze 6 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 171 071,30 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 12. 2009 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") žalobu rozsudkem (v pořadí již druhým ve věci) zamítl.
Dne 22. 2. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé a v obou výrocích o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 2. 8. 2011 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1664/11 ústavní stížnost stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2009, resp. 22. 2. 2011, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Dne 22. 11. 2011 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2011 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů všech tří stupňů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny.
V části II. stěžovatelka rekapitulovala skutkové okolnosti věci a vyjádřila názor, že žalovaný v řízení před nalézacím a odvolacím soudem nesplnil svoji povinnost tvrzení v rámci své procesní obrany, ale "přesto soudy obou stupňů jeho obranu přijaly a na jejím základě žalobou uplatněný nárok zamítly."
V části III. stěžovatelka mj. tvrdila, že nalézací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.
V části IV. ústavní stížnosti (zřejmě nesprávně označené jako část V.) stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým nalézací soud posuzoval výši bezdůvodného obohacení.
V části V. ústavní stížnosti (zřejmě nesprávně označené jako část III.) stěžovatelka tvrdila, že nalézací a odvolací soud ji zkrátily v právu účastníka řízení na spravedlivý proces a v právu vlastnit majetek nesprávným právním posouzením věci. Dovolacímu soudu vytkla, že dovolání odmítl nesprávně a nevypořádal se s jejími námitkami včetně poukazu na nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 301/09 a rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, týkajícími se stanovení výše bezdůvodného obohacení.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost ze dne 30. 1. 2012 je obsahově téměř totožná (včetně nesprávného číslování jejích částí) s dřívější ústavní stížností ze dne 6. 6. 2011, jež byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 1664/11.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy (zejména soudem nalézacím a odvolacím) a způsobem posouzení podmínek přípustnosti jí podaného dovolání dovolacím soudem.
Ve vztahu k námitkám směřujícím k nalézacímu a odvolacímu soudu Ústavní soud zcela odkazuje na důvody, pro něž již dříve shledal stěžovatelčiny výhrady vůči rozsudkům těchto soudů za zjevně neopodstatněné a jež byly vysvětleny v účastníkům řízení známém usnesení Ústavního soudu III. ÚS 1664/11 ze dne 2. srpna 2011. I když formálně toto usnesení nyní rozhodující senát Ústavního soudu neaproboval, nebylo shledáno nic, co by odklon od názorů Ústavního soudu v něm prezentovaných mohlo podpořit. K řečenému nezbývá než navíc připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, ani zde neshledal Ústavní soud pochybení - z hlediska základního práva stěžovatele na spravedlivý proces - protože dovolací soud v hranicích daných ustanoveními §237 o. s. ř. posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak není a svůj závěr dostatečně odůvodnil, což se též stalo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu