ECLI:CZ:US:2012:4.US.3324.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3324/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lom Horní Pole, s. r. o., Horní Pole 56, Strmilov, právně zastoupené advokátem JUDr. Miloslavem Voborníkem, Židovská 31, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 2 As 64/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 10 A 12/2010, stejně tak jím byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 9. 12. 2009. Stěžovatelka ve svém návrhu brojí především proti názoru Nejvyššího správního soudu, podle něhož závazné stanovisko dle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"), není rozhodnutím ve smyslu §67 správního řádu ani §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Dle nejvyššího správního soudu napadené rozhodnutí nezakládá, nemění či neruší či závazně neurčuje práva a povinnosti stěžovatelky a tudíž je vyloučeno ze soudního přezkumu. Stěžovatelka naproti tomu zastává názor, že rozhodnutím krajského úřadu dochází k zásadnímu zásahu do jejich práv a povinností, neboť správní orgány jí uložily povinnost zpracování biologického hodnocení určeným subjektem, kterého jmenoval správní orgán. Toto hodnocení pak mělo být podkladem pro rozhodnutí, které bylo stěžovatelkou napadeno soudní žalobou, neboť správní orgán vydal negativní stanovisko v rozporu se zpracovaným biologickým hodnocením. Stěžovatelka dále podtrhuje tu skutečnost, že konečné rozhodnutí bude vydávat jiný správní orgán než ten, proti jehož rozhodnutí byla podána předmětná žaloba, tj. Báňský úřad. Z tohoto úhlu pohledu je pak nutno dovodit, že rozhodnutí krajského úřadu v dané věci je třeba považovat za konečné rozhodnutí tohoto správního orgánu, byť má charakter závazného stanoviska. Stěžovatelka je poškozena právě tímto negativním stanoviskem, přičemž neskrývá svoji obavu, že správní orgán, který bude v konečné fázi ve věci rozhodovat, namítne, že proti negativnímu stanovisku krajského úřadu měla brojit dříve. Stěžovatelce není známo, že by přímo zákon vylučoval určitá rozhodnutí z právní ochrany před soudem.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu Nejvyššího správního soudu z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.
Stěžovatelka se předmětnou ústavní stížností snaží ve svém výsledku docílit zpochybnění právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vysloveném v rozsudku ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 2 As 75/2009, dle něhož závazné stanovisko dle ustanovení §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ani ustanovení §65 s. ř. s. Dle náhledu Ústavního soudu jsou závěry Nejvyššího správního soudu zaujaté v napadeném rozsudku zcela přiléhavé, neboť vydáním závazného stanoviska nedošlo v předmětném případě k ovlivnění právní sféry stěžovatelky. V případě, že v budoucnu taková situace nastane, nic jí nebrání v tom, aby se právní cestou domáhala svých práv. Pokud stěžovatelka namítá, že v rámci vedeného správního řízení investovala finanční prostředky, nezbývá než konstatovat, že tato skutečnost jí sama o sobě ještě nezaručuje zaujetí takového závazného stanoviska, které by ze svého subjektivního pohledu mohla považovat za příznivé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu