ECLI:CZ:US:2012:4.US.3356.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3356/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. D., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Solná 5, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2010, sp. zn. 6 T 7/2008, Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2010, sp. zn. 9 To 89/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 3 Tdo 600/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odstavci 1, čl. 38 odstavci 2 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v důsledku toho došlo i k porušení čl. 90 a 95 odstavce 1 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel pro skutky ad I. 1) - 60), 65) - 97), shledán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odstavců 1 a 6 písmeno a) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců ve věznici s dozorem. Dále mu byla společně s druhým obžalovaným uložena povinnost zaplatit poškozené České spořitelně, a.s., částku 5.430.416,- Kč; poškozené společnosti UniCredit, a.s. částku 153.601,20 Kč; a poškozené společnosti Essox, a.s. částku 130.679,- Kč. Poškozená společnost GE Money Multiservis, a.s., s celým svým nárokem, a poškozené společnosti UniCredit, a.s., a Essox, a.s., se zbytkem svého nároku, byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byli stěžovatel i spoluobžalovaný zproštěni obžaloby pro jednání uvedené ve zprošťující části rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že by uvedené skutky spáchali. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele, spoluobžalovaného a čtvrté poškozené rozsudek soudu prvého stupně zrušen v odsuzující části ve výroku o vině i o trestu a soud nově rozhodl tak, že stěžovatele pro skutky ad I 1) - 60), 65) - 92), 93) - 96) shledal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu dle §211 odstavců 1 a 6 písmeno a) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s dozorem. Dále mu byla společně s druhým odsouzeným uložena povinnost zaplatit poškozené České spořitelně, a.s., částku 5.430.416,- Kč; poškozené společnosti Essox, a.s. částku 130.679,- Kč, a poškozené společnosti GE Money Multiservis, a.s., částku 330.954,- Kč. Se zbytkem svého nároku byly společnosti Essox, a.s., a GE Money Multiservis, a.s., odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud rovněž rozhodl o zproštění obžaloby v dalších skutcích uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že podstatou jeho odvolacích námitek i ústavní stížnosti je skutečnost, že důkazní situace je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že provedené důkazy nevedly k náležitému objasnění skutkové podstaty a vyčíslení škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit. Soudy se nezabývaly otázkou, zda vůbec byla naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu. Žádný právní předpis nevylučuje uzavření úvěrové smlouvy zmocněncem, ani nestanoví zvláštní podmínky plné moci. Soudy bezhlavě uvěřily svědkům, byť jejich výpovědi byly rozporovány. Soud prvého stupně sice nepřipustil znalecké posudky z oboru písmoznalectví, ale přesto dospěl k závěru, že stěžovatel se spoluobviněným uzavřeli smlouvy jménem klientů. Rozhodnutí byla založena na řetězci nepřímých důkazů, žádný svědek nesvědčil přímo proti stěžovateli a i ten byl opakovaně uveden v omyl spoluobviněným. Soudy nezohlednily postavení stěžovatele, který byl pouze "sběračem informací" doplňovaných do žádostí a nikoliv žadatelem o úvěr. Navíc byl posouzen jako pachatel trestného činu, aniž by se soudy zabývaly tím, zda zadával údaje vědomě nepravdivé či zkreslené. Nemohla tak být naplněna subjektivní stránka trestného činu. Soudy se rovněž nezabývaly tím, zda se jednalo o smlouvy úvěrové či jiné, tedy splněním požadavku na úvěrový podvod. K tomu odkázal na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 211/2010 ze dne 24. března 2010 a dále na rozhodnutí R 60/1971-II a R 60/1972-IV.
Závěrem poukázal na skutečnost, že k jeho podnětu je vedeno řízení o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 1 NZZ 65/2011). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 7/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, přičemž podstatnou část ústavní stížnosti představuje opakování nesouhlasné argumentace užité již v průběhu řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Uplatnění stížnosti pro porušení zákona, není procesním nástrojem, který by příslušel stěžovateli, ale je to mimořádný opravný prostředek ministra spravedlnosti. Jeho osud nemá na řízení o ústavní stížnosti žádný vliv.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel se spoluobviněným byli trestně stíháni a obžalování pro uzavření 66 úvěrových smluv v celkové hodnotě 9.876.458,- Kč; a 36 pokusů o vylákání úvěru v celkové hodnotě 5.252.560,- Kč. V průběhu řízení před soudem prvého stupně byla stěžovateli prokázána vina v 93 případech, v 9 byl obžaloby zproštěn; v odvolacím řízení pak byli oba obžalovaní zproštěni v dalším případu.
Stěžovatel se opakovaně snažil bagatelizovat svůj podíl na trestné činnosti, přestože soudy opakovaně konstatovaly, že bez jeho aktivní účasti by k jejímu spáchání nemohlo dojít. Stěžovatel vystupoval jako "zástupce" peněžních ústavů, které měly poskytovat prostředky na zakoupení motorových vozidel z autobazaru stěžovatele. Peněžní prostředky tedy byly směrovány přímo na účet autobazaru stěžovatele. Fakt, že podstatná část "žadatelů" o úvěr neměla o své žádosti ani o svém zájmu zakoupit motorové vozidlo od stěžovatele ponětí, nepovažuje stěžovatel za podstatnou, respektive výpovědi těchto osob nepovažoval za pravdivé.
Soudy provedly důkladné řízení a zohlednily případy, kdy nebylo možno vinu prokázat jednoznačně, tedy aplikovaly zásadu in dubio pro reo a v 10 případech stěžovatele obžaloby zprostily. Vina stěžovatele tedy byla prokázána v 92 případech, v rámci odvolacího řízení pak byl stěžovateli snížen původní trest odnětí svobody. Soudy, zejména soud nalézací, provedly obsáhlé dokazování, na jehož podkladě dospěly k závěru o nezpochybnitelné vině stěžovatele. Svá rozhodnutí soudy důkladně a podrobně odůvodnily.
Stěžovatel opakovaně, a to i v ústavní stížnosti, překládal námitky, spočívající na nesouhlasu se závěry obecných soudů. Jejich opakování a užití je pochopitelné s ohledem na fakt, že stěžovatel byl, zcela v souladu se zákonem a v zákonem stanovených mezích, omezen na své osobní svobodě a byla mu (společně se spoluodsouzeným) uložena povinnost uhradit nemalou způsobenou škodu. Neuvedl však nic, co by svědčilo o tom, že obecné soudy v jeho věci dospěly k závěrům, které by nesplňovaly požadavky na soudní rozhodnutí o vině a trestu, a tedy, že by mělo dojít k naříkanému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel byl jednání přítomen, soud provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž není povinnosti soudu vyhovět všem požadavkům. Soudy se s věcí řádně vypořádaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který stěžovatele potrestaly jak výše uvedeno. Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu