ECLI:CZ:US:2012:4.US.3393.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3393/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem AK se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 čj. 7 Tdo 801/2011-16, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2011 čj. 3 To 5/2011-141 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2010 čj. 3 T 47/2010-125 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, usnesení odvolacího soudu zamítajícího jeho odvolání jako nedůvodné a usnesení dovolacího soudu odmítající podané dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 3 T 47/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že (shrnutě vyjádřeno podle skutkové věty) v období od 4. 9. 2009 do 13. 12. 2009 nenastoupil do Věznice v Ostravě k výkonu trestu odnětí svobody v délce jednoho roku uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Opavě ve věci sp. zn. 19 T 16/2007, kterým byl pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Okresní soud v Ostravě po provedeném dokazování vzal v úvahu, že stěžovatel věděl o existenci rozsudku Okresního soudu v Opavě, jakož i o výzvě k nástupu odnětí svobody s termínem "ihned", doručené mu dne 25. 8. 2009 do vlastních rukou, a zohlednil i dohodu odkládající tento nástup výkonu trestu do 3. 9. 2009, kterou s jeho vědomím uzavřel s vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Opavě jeho právní zástupce. Pokud pak stěžovatel po tomto datu, nejpozději dne 4. 9. 2009, do výkonu trestu nenastoupil, přestože mu v tom nebránil žádný závažný důvod, a musel být do výkonu trestu dodán až Policií ČR dne 13. 12. 2009, soud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. K námitce obhajoby, že stěžovatel požádal dne 11. 9. 2009 o odklad výkonu trestu, avšak rozhodnutí o této žádosti mu nebylo doručeno, Okresní soud v Ostravě uvedl, že rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 9. 2009 zamítající stěžovatelovu žádost, bylo doručeno na adresu stěžovatele dne 12. 10. 2009 za použití fikce.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě potvrdil zákonnost postupu okresního soudu a jeho rozhodnutí označil za správné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. I dovolací soud potvrdil správnost závěrů nalézacího a odvolacího soudu a zopakoval jejich skutková zjištění s tím, že výhrady uplatněné v dovolání jsou jen opakováním již uplatněné obhajoby, se kterou se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v souladu se zákonem přesvědčivě vypořádaly.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval za využití argumentů jím uplatněných v rámci obhajoby již v řízení před obecnými soudy, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil.
Po seznámení se s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítl, má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci byla tato práva porušena. Naopak z vyžádaného trestního spisu Okresního soudu v Ostravě bylo zřejmé, že stěžovatel se osobně účastnil hlavního líčení dne 1. 7. 2010 a dne 3. 11. 2010 (č.l. 79, 121), a v odvolacím řízení veřejného zasedání dne 27. 1. 2011 (č.l. 138); s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil souhlas (č.l. 162). Stěžovatel, od počátku řízení právně zastoupen obhájcem JUDr. Petrem Stoklasem, k věci vypovídal, obhajobě bylo umožněno klást otázky svědkyni A. F., vyjádřit se k ostatním prováděným důkazům, navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a čerpat opravné prostředky. Nalézací soud ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení a jak reagoval na tvrzení obhajoby. Odvolací a dovolací soud svá rozhodnutí odůvodnily rovněž přiměřeným způsobem.
Argumentaci stěžovatele založené na tvrzení, že mu nebylo, dle jeho názoru řádně, doručeno rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, jímž byla zamítnuta jeho žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž se o zamítnutí žádosti nedověděl, Ústavní soud nepřisvědčil. V tomto směru odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo vyvrátit zjištění nalézacího soudu, podle kterého byl stěžovateli povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody pouze do 3. 9. 2009 a že po tomto datu výkon trestu nenastoupil, ačkoliv nemohl důvodně očekávat, že tak nemusí učinit. Stěžovatel neprokázal existenci extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními nalézacího soudu a právními závěry z nich vyvozenými, či exces v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, který by byl schopen přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu