ECLI:CZ:US:2012:4.US.3434.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3434/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, AK se sídlem Puchmajerova 7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2009 č. j. 4 Cmo 279/2009-89 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2009 č. j. 41 Cm 48/2008-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 147 799,37 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalované obchodní společnosti EUTECH, a. s., domáhal zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu za období březen - duben 2008 za prodlení s úhradou dluhu podle smlouvy o zneškodnění odpadu. Krajský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovateli nárok na smluvní pokutu nevznikl, neboť žalovaná svůj závazek splnila a dluh uhradila již v prosinci 2007. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl krajskému a vrchnímu soudu, že se řádně nevypořádaly s argumenty, jimiž vyvracel obranu žalované o zániku podkladové pohledávky, a v této souvislosti kritizoval závěr soudů o existenci dohody o platebních podmínkách založený na pouhé aplikaci ustanovení §339 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Podle stěžovatele měly soudy zvážit rovněž aplikaci ustanovení §263 odst. 1 obchodního zákoníku a §43a a násl. občanského zákoníku s ohledem na obsah jeho posledního dopisu zaslaného žalované v době, kdy dluh ještě trval.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny mělo spočívat v nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků, resp. v absenci reakce soudu na jím vznesené argumenty.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací činnosti opakovaně najevo, že součástí práva na spravedlivý proces je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem odpovídajícím požadavkům stanoveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. V tomto směru respektuje principy související s řádným chodem spravedlnosti definované též v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, dle nichž soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 18. 2. 1998 č. 20124/92).
V projednávané věci v tomto směru Ústavní soud porušení pravidel spravedlivého procesu neshledal. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo řízení ve věci samé završeno, lze považovat za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami se nalézací i odvolací soud při rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Označené rozhodnutí nelze hodnotit jako extrémně vybočující z požadavků na věcně přiléhavé a rozumné vypořádání posuzovaného právního vztahu, z jeho odůvodnění je zřejmá i dostatečná a přiměřená reakce odvolacího soudu na námitky stěžovatele vznesené v odvolání.
K výhradám stěžovatele týkajících se aplikace příslušných ustanovení podústavních norem Ústavní soud pouze připomíná, že právo činit výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů nezasahuje, a to ani v případě porušení běžné zákonnosti; činí tak pouze tehdy, pokud takové porušení nabylo ústavněprávní relevance. Je to zejména v případech, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, či pokud obecný soud interpretuje podústavní normu zjevně svévolně, bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002, N 37/25 SbNU 287). Taková pochybení však v projednávané věci nezjistil a stěžovatel je ostatně ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu