ECLI:CZ:US:2012:4.US.3477.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3477/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 61 To 354/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 52 T 30/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřoval porušení svého práva na soukromí a práva na rodinný život, zejména ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před obecnými soudy došlo dle stěžovatele rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného mu ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
¨
Konkrétně spatřoval stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Soudy dle stěžovatele zcela pominuly, že výkon trestu vyhoštění by citelně zasáhl do jeho rodinného života, neboť v České republice žije jeho nezletilý syn i jeho družka, s níž stěžovatel hodlá žít ve společné domácnosti. Stěžovatel brojil proti závěru obecných soudů, že by se o svého syna nezajímal. Vyživovací povinnost stěžovatel podle svých slov neplnil pouze z důvodu, že se nacházel ve výkonu trestu. Poté však získal příslib zaměstnání, a je proto připraven vybudovat si v České republice sociálně pracovní zázemí a žít se svou rodinou.
II.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud sice může přisvědčit v obecné rovině stěžovatelovu tvrzení, podle něhož neupuštění od výkonu trestu vyhoštění by za určitých podmínek mohlo založit porušení práva na rodinný život, resp. práva na soukromí, avšak v projednávané věci se obecné soudy potenciálním zásahem do stěžovatelova rodinného života pečlivě zabývaly a proti jejich závěrům nelze mít žádných ústavněprávních námitek. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, podle něhož nebylo prokázáno, že by stěžovatel o svého (údajného) syna jevil kvalifikovaný zájem; z výpovědi matky dítěte naopak vyplynulo, že stěžovatel na výživu dítěte za téměř čtyři roky nepřispěl ani jednou. Stěžovatelovo tvrzení, že jeho (bývalá) družka i dítě "se na společný život těší" pak zjevně není v souladu s výpovědí jeho družky (č. l. 62 a 63 vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4).
Pokud jde o stěžovatelem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces (který ovšem nebyl podepřen konkrétními argumenty), konstatuje Ústavní soud, že z vyžádaného spisu plyne, že řízení o stěžovatelově žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění probíhalo zcela v souladu s požadavky kladenými ústavním pořádkem na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že žádné ze stěžovatelem citovaných základních práv nebylo zasaženo či dokonce porušeno. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu