ECLI:CZ:US:2012:4.US.3481.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3481/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem na adrese Ostrava, Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2010 č. j. 16 Co 90/2009-588 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2011 č. j. 21 Cdo 3248/2010-644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. listopadu 2011, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 16 C 122/2001 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 19. července 2001 domáhal odškodnění nemoci z povolání ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od ukončení pracovního poměru u žalované společnosti FRYGESTA, a. s., od 24. května 2001 do konce února 2004, v celkové výši 533 036,- Kč s příslušenstvím. Žalobu stěžovatel zdůvodnil tím, že u žalované původně od roku 1980 vykonával práci dělníka při kladení podlahových krytin. Dne 24. května 1990, s datem vzniku 2. března 1989, byla u stěžovatele zjištěna nemoc z povolání, konkrétně se jednalo o onemocnění z benzenu a jeho homologů (toluenu). Stěžovatel byl žalovanou přeložen postupně na práce údržbáře, řidiče a skladníka a ke dni 23. května 2001 s ním byl z organizačních důvodů ukončen pracovní poměr. Po dobu výkonu práce údržbáře, řidiče a skladníka žalovaná stěžovateli poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku. Po skončení pracovního poměru u žalované byl stěžovatel veden na úřadu práce a žalovaná odmítla stěžovateli vyplácet další náhradu. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. prosince 2008 č. j. 16 C 122/2001-499 žalobu zamítl, rozhodl, že "státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává" a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 71 349,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. března 2010 č. j. 16 Co 90/2009-588 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel obě vydaná rozhodnutí napadl i dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. září 2011 č. j. 21 Cdo 3248/2010-644 řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil, dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřípustné a stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 300,- Kč.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh předchozího řízení a tvrdil, že přístup obecných soudů ke stěžovateli nebyl vůbec nestranný a obecné soudy neměly vůbec zkoumat, zda trpí nemocí z povolání za situace, kdy u něj byla dříve lékařsky diagnostikována. Nejvyššímu soudu pak vytýkal, že se jeho věcí odmítl meritorně zabývat, čímž porušil právo stěžovatele na přístup ke spravedlnosti a právo domáhat se jeho práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Podstatou ústavní stížnosti je totiž opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu soudního řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem, jimiž se tento soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem stěžovateli poskytly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nelze než uzavřít, že odvolací soud se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádal a Nejvyšší soud podrobně stěžovateli zdůvodnil, proč dovolání jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci ve věci rozhodujících soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
K výhradám stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání lze toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat. K tomu interpretace ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byla Nejvyšším soudem provedena dle jeho konstantní judikatury.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter proti Rakousku, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatele postupem obecných soudů porušena a ani z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, ode dne 6. srpna 2001 byl zastoupen zvoleným advokátem (č. listu 18), od 14. srpna 2004 následně advokátem přiděleným soudem (č. listu 209). Protože mezi účastníky bylo sporné, zda stěžovatel v období, za něž se domáhal po žalované náhrady škody, trpěl nemocí z povolání, ve věci byla provedena řada znaleckých posudků a i odvolací soud znovu zkoumal splnění tohoto předpokladu odpovědnosti zaměstnavatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.
Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy se v posuzovaném případě jednalo o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva a rozhodnutí odvolacího soudu se zejména v poměru k odůvodněnosti žalobního návrhu v souvislosti se všemi okolnostmi posuzované věci nejeví jako nespravedlivé, nemůže pochybení soudu věc samo o sobě posunout do ústavně právní roviny.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu