ECLI:CZ:US:2012:4.US.3519.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3519/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele MUDr. J. B., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 587/2011 ze dne 13. 10. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 4380/2011 ze dne 31. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 Nt 4380/2011 ze dne 31. 8. 2011 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v souvislosti s obviněním ze spáchání trestného činu znásilnění dle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona, trestného činu omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 trestního zákona, trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona, trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci dle §197a odst. 1 trestního zákona, přečinu sexuálního nátlaku dle §186 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Proti usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 44 To 587/2011 ze dne 13. 10. 2011 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel měl za to, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, přičemž neoprávněný zásah do těchto práv spatřoval stěžovatel jednak v tom, že byl po svém zadržení omezen na osobní svobodě podstatně déle než kolik činí lhůta dle §76 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a dále v tom, že obecné soudy chybně posoudily otázku naplnění zákonných vazebních důvodů, neboť tyto nebyly v jeho případě dány.
Pokud jde o první okruh námitek, stěžovatel uvedl, že byl Policií České republiky zadržen na letišti Ruzyně dne 27. 8. 2011 ve 12:30 hod., přičemž návrh na jeho vzetí do vazby byl státním zástupcem podán až dne 31. 8. 2011 v 11:32 hod. a obvodní soud o něm začal rozhodovat ve 14:00 hod. téhož dne. Stěžovatel byl tedy orgány činnými v trestním řízení omezen na své osobní svobodě po dobu 95, resp. 97 hodin od zadržení, ačkoliv měl být s ohledem na ustanovení §76 odst. 4 trestního řádu již po uplynutí 48 hodin propuštěn na svobodu. Stěžovatel připustil, že byl sice od 28. 8. 2011 do 30. 8. 2011 v souvislosti s hospitalizací ve Fakultní nemocnici Na Bulovce ze zadržení propuštěn, nicméně co se tohoto propuštění týče, šlo o úkon toliko formální, neboť i v průběhu hospitalizace byl stěžovatel pod nepřetržitým dohledem policistů a nesměl se bez jejich doprovodu vzdálit ani na toaletu.
Stěžovatel podotkl, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tvo 15/2001, týkající se nezapočítávání doby hospitalizace do doby zadržení, nicméně závěry v něm obsažené na jeho případ nedopadají, neboť okolnosti, za nichž k hospitalizaci došlo, nelze podřadit pod ustanovení §23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na něž citovaný judikát odkazuje. Za mnohem přiléhavější označil stěžovatel nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2244/2007, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že se střežení zadržené osoby v nemocnici rovná faktickému omezení její osobní svobody, z čehož je zřejmé, že tímto způsobem dobu zadržení prodlužovat nelze. To platí tím spíše za situace, kdy stěžovateli jeho zdravotní stav umožňoval podrobovat se v případě potřeby úkonům trestního řízení. Kromě toho z citovaného nálezu plyne, že protokol policejního orgánu o zadržení a následném propuštění stěžovatele, jakož i zpráva o průběhu hospitalizace, je pouhým tvrzením jedné strany, které nelze bez dalšího ověření považovat za správné, neboť takový přístup by odporoval principu rovnosti stran soudního řízení.
Městský soud jako soud stížnostní výše uvedeným námitkám nepřisvědčil, nicméně učinil tak dle názoru stěžovatele zcela neodůvodněně a nepřezkoumatelně, když z jeho rozhodnutí nebylo seznatelné, jak k závěrům v něm uvedeným dospěl. Tvrzení městského soudu o tom, že stěžovatel nebyl po dobu svého pobytu v nemocnici zadržován, nebylo založeno na žádném listinném podkladě; naopak stěžovatel doložil, že zadržován fakticky byl, přičemž se nejednalo o žádné monitorování, jak uváděl městský soud, neboť stěžovatel nemohl ani sám vyjít z pokoje.
Co se týče druhého okruhu námitek, tzn. nenaplnění vazebních důvodů, stěžovatel ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu poukazoval na řadu okolností, které dle jeho názoru vyvracely důvodnou obavu, že uprchne či že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Stěžovatel konkrétně konstatoval, že po celou dobu s policií plně spolupracoval a že se vrátil ze zahraniční dovolené, přestože mu bylo známo, že došlo k zahájení úkonů trestního řízení a že je podezřelý z několika trestných činů včetně znásilnění. Obecné soudy odůvodňovaly naplnění předmětného vazebního důvodu mimo jiné dobrou jazykovou vybaveností stěžovatele a jeho vazbami mimo území České republiky, nicméně tyto podmínky, jsou-li vazbami míněny vztahy nikoliv striktně rodinné, v současné době splňuje celá řada občanů České republiky a mimo to pouhá možnost vycestování do zahraničí důvodnou obavu z uprchnutí či skrývání se stěžovatele nezakládá, a to zejména za situace, kdy dobrovolný návrat stěžovatele ze zahraniční dovolené, jeho rodinné a pracovní vazby, jakož i dosavadní bezúhonnost důvodnost obavy z jeho útěku zásadním způsobem zeslabují. Pokud jde o hrozbu vysokého trestu, z ustálené judikatury Ústavního soudu reprezentované nejnověji nálezem sp. zn. IV. ÚS 3294/09 plyne, že uložení tzv. útěkové vazby lze odůvodnit hrozbou vysokého trestu pouze tehdy, pokud je možno na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Stěžovatel podotkl, že horní hranice trestu odnětí svobody činí sice v jeho případě deset let, ale vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřipadá uložení takto vysokého trestu v úvahu; stěžovatel v tomto ohledu poukázal jak na svou dosavadní bezúhonnost, tak na způsob provedení údajných trestných činů, kdy se poškozené necítily ani natolik poškozeny, aby spáchání trestného činu oznámily bezprostředně poté, kdy k němu mělo dojít.
Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu stěžovatel tvrdil, že nebezpečí opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán, v podstatě neexistuje, a to z několika důvodů. Jednak není na jednání, z nějž byl obviněn, nijak závislý a kromě toho u něj poškozené asistentky už nepracují a jeho jednání je v důsledku medializace celého případu pod silnou kontrolou veřejnosti. Ostatně už jen sám fakt trestního stíhání vede stěžovatele ke zdrženlivosti a jen stěží si lze představit, že by se po svém propuštění z vazby choval znovu k zaměstnancům obdobným způsobem. Stěžovatel rovněž poukázal na svůj současný zdravotní stav, resp. celkovou fyzickou ochablost, z níž vyplývá, že by se nemohl znovu dopustit skutků uvedených v obvinění, pokud by k nim bylo třeba jakékoliv fyzické námahy.
Dle názoru stěžovatele se obecné soudy s námitkami zpochybňující existenci jednotlivých vazebních důvodů dostatečně nevypořádaly a jejich rozhodnutí tak nesplňovala požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05, který vyniká tím spíše, že se jedná o rozhodnutí, jimiž je omezováno právo stěžovatele na osobní svobodu jakožto jedno ze základních lidských práv.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení městského soudu sp. zn. 44 To 587/2011 ze dne 13. 10. 2011 a usnesení obvodního soudu sp. zn. 0 Nt 4380/2011 ze dne 31. 8. 2011 zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že překročily maximální dobu zadržení uvedenou v §76 odst. 4 trestního řádu, tzn., že jej zadržovaly déle než 48 hodin, aniž by byl v této lhůtě podán návrh na jeho vzetí do vazby. Z hlediska ústavněprávního tedy stěžovatel namítal, že bylo postupem orgánů činných v trestním řízení neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny.
Dle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle čl. 8 odst. 3 Listiny je možno obviněného nebo podezřelého z trestného činu zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. Toto ustanovení Listiny je v rovině "jednoduchého" práva realizováno prostřednictvím §75 až §77 trestního řádu. Dle §76 odst. 1 trestního řádu může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li tu některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. Dle §76 odst. 4 trestního řádu platí, že policejní orgán, který zadržení provedl, propustí tuto osobu bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí policejní orgán podat bez odkladu, aby osoba zadržená podle tohoto zákona mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od tohoto zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu. Dle §77 odst. 1 trestního řádu, nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí vzal Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel byl policií zadržen dne 27. 8. 2011 ve 12:30 hod., poté byl ve 2:23 hod. dne 28. 8. 2011 v souvislosti s hospitalizací v nemocnici ze zadržení formálně propuštěn a opětovně byl zadržen až po propuštění z nemocnice přibližně v 11:15 hod. dne 30. 8. 2011. Státní zástupce podal návrh na vzetí stěžovatele do vazby dne 31. 8. 2011 v 11:32 hod., kdy tomuto předcházela jeho další hospitalizace v nemocnici trvající od odpoledních hodin dne 30. 8. 2011 do dopoledních hodin dne 31. 8. 2011, po níž však stěžovatel zůstal formálně zadržen. Z hlediska formálního tedy činila doba, po níž byl stěžovatel zadržen, 38 hodin (přibližně 14 hodin před první hospitalizací a dalších zhruba 24 hodin po propuštění z hospitalizace). Sporným se v nyní projednávané věci jevilo hledisko materiální, tedy zda faktické omezení osobní svobody stěžovatele netrvalo déle než by odpovídalo formálním úkonům orgánů činných v trestním řízení. Jinými slovy řečeno, bylo třeba posoudit, zda po formálním propuštění stěžovatele ze zadržení nebyla jeho osobní svoboda ze strany policie nadále omezována takovým způsobem, že by se z hlediska materiálního stěžovatel stále nacházel v režimu zadržení.
Poté, co Ústavní soud tuto otázku přezkoumal, dospěl k závěru, že pobyt stěžovatele v nemocnici a přítomnost policie tamtéž faktické pokračování jeho zadržení nepředstavovalo. Z odůvodnění usnesení městského soudu, v němž je citována zpráva Policie ČR, odboru vnitřní kontroly č. j. KRPA-65893-1/ČJ-2011-000066-Č425, se ve vztahu k pobytu stěžovatele v nemocnici podává, že stěžovatel byl umístěn na nadstandardním pokoji, bylo mu umožněno opatřit si věci dle vlastních požadavků, včetně laptopu a mobilního telefonu, mohl přijímat návštěvy jako rodinné příslušníky a kněze; měl stravu a nápoje dle vlastního výběru včetně alkoholu, dokonce na den 29. 8. 2011 na 12.00 hod. svolal do nemocnice tiskovou konferenci. Skutečnosti uváděné výše stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporoval, poukazoval toliko na okolnost, že byl v průběhu hospitalizace střežen a nemohl opustit nemocniční pokoj, aniž by byl doprovázen příslušníkem policie. Policie odůvodňovala tento postup potřebou monitoringu pohybu stěžovatele za účelem jeho opětovného zadržení poté, co ošetřující lékař shledá, že jeho zdravotní stav umožňuje pobyt ve vazbě.
Ústavní soud má za to, že za okolností výše uvedených nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že omezení jeho osobní svobody bylo natolik intenzivní, aby odůvodňovalo závěr, že se stěžovatel fakticky stále nacházel v režimu zadržení. Stěžovatel zjevně mohl v rámci hospitalizace realizovat podstatně širší rozsah práv než kdyby k jeho propuštění ze zadržení a umístění v nemocnici nedošlo. Propuštění stěžovatele ze zadržení tedy nebylo toliko formálním úkonem, nýbrž mělo reálný vliv na rozsah omezení osobní svobody stěžovatele. V této souvislosti je možno rovněž podotknout, co již konstatoval stížnostní soud, totiž že k hospitalizaci stěžovatele došlo v důsledku jím subjektivně pociťovaných zdravotních obtíží a že na rozhodování o tom, zda k hospitalizaci dojde či jak dlouho bude trvat, neměla policie žádný vliv. Zjevně se tedy nejednalo o snahu orgánů činných v trestním řízení uměle prodloužit dobu, po níž bude stěžovatel zadržován dle §76 trestního řádu, nýbrž šlo z jejich strany spíše o snahu chránit zdraví stěžovatele a zajistit mu vhodné podmínky pro léčbu, a to i za cenu toho, že bude muset být ze zadržení dočasně propuštěn.
Nutnost chránit zdraví zadržené osoby ostatně akcentoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 2170/09 ze dne 4. 3. 2010 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 56, nález č. 42, str. 469 a násl.), v němž dovodil, že je přípustné, aby maximální lhůta zadržení v délce 48 hodin dle článku 8 odst. 3 věta druhá Listiny neběžela v době, kdy obviněný s ohledem na svůj aktuální závažný zdravotní stav není schopen úkonů trestního řízení a kdy je bez stálého lékařského dozoru bezprostředně ohrožen na životě. V takovém případě dochází ke stavění lhůty automaticky a není třeba, aby byla osoba ze zadržení formálně propuštěna. Tím spíše lze pak za ústavně konformní považovat postup policie v nyní projednávané věci, kdy byl režim zadržení po dobu hospitalizace formálně zrušen. Stěžovatel sice poukazoval na to, že jeho zdravotní stav nebyl vážný a umožňoval mu účast na úkonech trestního řízení, nicméně skutečnost, že byl na základě lékařského vyšetření hospitalizován, svědčí o tom, že v této době muselo dle názoru vyšetřujícího lékaře existovat určité zdravotní riziko, neboť v opačném případě by k hospitalizaci stěžovatele nebyl žádný důvod. Že se nejednalo o svévoli orgánů činných v trestním řízení a že stěžovatel byl hospitalizován na základě obtíží, na něž sám upozornil, již bylo zmíněno výše.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2244/07 ze dne 19. 2. 2008 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, nález č. 38, str. 465 a násl.) nicméně tento byl přijat za odlišných skutkových okolností. Ve věci řešené citovaným nálezem stěžovatelka tvrdila, že byla fakticky policií zadržena přibližně o týden dříve, než došlo k formálnímu zadržení, přičemž po většinu času mezi faktickým a formálním zadržením byla policií střežena v nemocnici, kterou nemohla opustit. Ústavní soud dospěl v citovaném nálezu k závěru, že stěžovatelčina verze o faktickém zadržení se jeví jako pravděpodobná a posunul tak dobu jejího zadržení o týden dopředu, přičemž přítomnost policie v nemocnici považoval za významnou indicii svědčící o tom, že k zadržení stěžovatelky skutečně došlo již před její hospitalizací. Citovaný nález je tedy relevantní potud, že z něj lze dovozovat, že kromě formálních úkonů činěných orgány činnými v trestním řízení je třeba mít na zřeteli i stránku materiální, tzn. odkdy a po jakou dobu byla osobní svoboda dotčené osoby reálně omezena. Pro posouzení otázky, zda se osoba fakticky nachází v režimu zadržení, je však rozhodné nejen, zda byla tato osoba určitým způsobem omezena na své osobní svobodě, nýbrž i charakter, resp. závažnost tohoto omezení.
Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že omezení osobní svobody stěžovatele v průběhu hospitalizace nebylo natolik intenzivní, aby se jednalo o pokračování jeho zadržení, neshledal důvodnou ani jeho námitku, že byla v jeho případě překročena lhůta 48 hodin dle §76 odst. 4 trestního řádu.
Kromě překročení maximální doby zadržení zpochybňoval stěžovatel ve své ústavní stížnosti naplnění jednotlivých vazebních důvodů. Ústavní soud v této souvislosti nejprve podotýká, že posuzování existence vazebních důvodů je věcí často obtížnou a subtilní a obecné soudy musejí striktně vycházet ze zjištěných konkrétních skutečností zakládajících jednotlivé vazební důvody. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musejí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení proto nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individuální věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, jeho náročnosti apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu dnes již ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu republiky, příp. s mezinárodními smlouvami, jimiž je v tomto směru Česká republika vázána (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 77, str. 83 a násl.).
V nyní projednávané věci shledaly obecné soudy u stěžovatele naplnění všech tří zákonných vazebních důvodů upravených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl skutečnosti, které dle jeho názoru obavu z jednání popsaného v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu podstatným způsobem oslabují či zcela vylučují a k nimž měly obecné soudy při rozhodování o vazbě přihlédnout; k vazebnímu důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel žádnou konkrétní námitku nevznesl. Je to přitom právě posledně uvedený vazební důvod, u nějž evidentně nelze napadeným rozhodnutím z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Obecné soudy logicky a srozumitelně vyložily, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru o existenci důvodné obavy, že by stěžovatel mohl ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky a mařit tak objasňování skutečností významných pro trestní řízení. Jelikož se jejich úvahy nenacházely v rozporu, natož v rozporu extrémním, s kautelami spravedlivého procesu, nepříslušelo Ústavnímu soudu je jakkoliv přehodnocovat.
Za situace, kdy byl alespoň jeden ze zákonných vazebních důvodů naplněn, je zřejmé, že omezení osobní svobody stěžovatele proběhlo v souladu se zákonem a ani případné zpochybnění existence vazebních důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu by neznamenalo nezákonnost uložení vazby jako takové, a tedy ani porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 424/05 ze dne 15. 9. 2005, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, usnesení č. 21, str. 573 a násl.). Za těchto okolností se Ústavní soud námitkami stěžovatele, týkajícími se vazebních důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu podrobněji nezabýval, neboť by to na možné dotčení ústavně zaručeného práva stěžovatele na osobní svobodu nemělo žádný vliv.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu