ECLI:CZ:US:2012:4.US.3534.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3534/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. J. Č., právně zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem na adrese Brno, Bolzanova 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2011 č. j. 35UL 25/2011-15, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2011 sp. zn. UL 4/2011 a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, Okresního soudu Plzeň-jih a Městské části Praha 11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 28. listopadu 2011 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a vyslovení, že 1/ opatrovník osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům anebo osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům může uzavřít smlouvu o poskytování pobytové sociální služby pouze na základě schválení opatrovnickým soudem, 2/ pokud osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům, nebo ve způsobilosti k právním úkonům omezená, vyjádří v průběhu pobytu nesouhlas se svým umístěním v zařízení sociální péče a tuto osobu není možné ze zařízení propustit, je třeba iniciovat řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle ustanovení §191a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel rovněž navrhl, aby podle ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti, neboť to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry.
Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2005 č. j. 14 Nc 2302/2004-35 zbaven způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem stěžovatele byla určena Městská část Praha 11 (dále jen "úřad"), funkci opatrovníka vykonává pracovnice tohoto úřadu. Stěžovatel se opakovaně snažil o navrácení způsobilosti k právním úkonům. Dne 7. února 2011 převezla pracovnice úřadu stěžovatele, dle tvrzení stěžovatele bez jeho svolení, do zařízení Lázně Letiny s. r. o.
Usnesením Městského soudu v Praze, napadeným ústavní stížností, zastavil jmenovaný soud řízení o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. P 266/2005, konkrétně neprodlenému oznámení o splnění podmínek pro zahájení řízení o přípustnosti převzetí, případně dalšího držení v ústavu zdravotní péče podle §191b a násl. o. s. ř. příslušnému soudu a neprodleného zahájení opatrovnického řízení ve smyslu §193 odst. 3 a §178 odst. 1 o. s. ř. pro řešení kolize zájmů stěžovatele a jeho opatrovníka. Návrh na určení lhůty podala Mgr. B. R. s tvrzením, že stěžovatele zastupuje na základě plné moci ze dne 21. července 2011, kterou jí stěžovatel udělil. Městský soud dovodil, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podala osoba, která se označila jako zástupce stěžovatele, ačkoli jím není, neboť přeložená plná moc ze dne 21. července 2011 je neplatná z důvodu, že na straně stěžovatele ji uzavřel subjekt, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům (§10 odst. 1 a §38 odst. 1 občanského zákoníku). Městský soud proto podle §104 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.
Usnesením Krajského soudu v Plzni, rovněž napadeným ústavní stížností, byl odmítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu - zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotnické péče. Krajský soud dovodil, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl podán někým, kdo není k jeho podání oprávněn. Dle ustanovení §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je k podání návrhu oprávněn pouze účastník řízení nebo ten, kdo je stranou řízení. Pokud je stěžovatel osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, podle ustanovení §20 o. s. ř. nemůže proto jako účastník řízení před soudem samostatně jednat (nemá procesní způsobilost) a musí být při úkonech vůči soudu zastoupen svým zákonným zástupcem (§22 o. s. ř.). Dle závěru krajského soudu, pokud se tak nestalo, bylo na místě návrh dle ustanovení §174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích odmítnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a 4, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 5 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 14 odst. 1 a čl. 19 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Stěžovatel rovněž uvedl, že jeho stížnost svým významem podstatně převyšuje zájmy jeho samotného, daný problém institucionalizace osob zbavených způsobilosti k právním úkonům je dle názoru stěžovatele problémem systémovým a neexistuje relevantní judikatura českých soudů k této otázce. Stěžovatel má rovněž za to, že neexistuje jiný efektivní procesní prostředek, který by mohl využít.
V předmětné věci bylo zjištěno, že stěžovatel doručil dne 23. srpna 2011 Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se domáhal vydání předběžného opatření dle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu a zásahu Ústavního soudu proti postupu opatrovníka a opatrovnického soudu v souvislosti s jeho pobytem v zařízení Lázně Letiny s. r. o. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 28. března 2012 sp. zn. I. ÚS 2542/11 odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění tohoto usnesení pak plyne, že stěžovatel byl z Lázní Letiny s. r. o. dne 27. září 2011 propuštěn na adresu svého trvalého pobytu. V době rozhodování Ústavního soudu již tvrzený zásah neexistoval a nebyly tak dány podmínky k vydání předběžného opatření. Stejný názor zaujal Ústavní soud i k požadavku stěžovatele, aby vyslovil, že postupem Městské části Praha 11 a Obvodního soudu pro Prahu 4 došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, umožňující jeho meritorní projednání, přičemž shledal, že tomu tak není.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených příloh konstatuje, že ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, a to z toho důvodu, že podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno mimo jiné proto, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Stěžovatel tak měl ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení k dispozici procesní prostředek, který je nutno čerpat za účelem obrany jeho práv předtím, než se může se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud (§75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ve vztahu ke zbylé části petitu Ústavní soud konstatuje svoji nepříslušnost. Dle ustanovení čl. 87 Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pak rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom požaduje, aby Ústavní soud vyslovil konkrétní pravomoc opatrovníka osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a dále povinnost iniciace řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům podle ustanovení §191a a násl. o. s. ř. pro případ, že tato osoba vyjádří v průběhu pobytu nesouhlas se svým umístěním v zařízení sociální péče. Ústavní soud dovodil, že tato část projednávaného návrhu nespadá pod žádný z případů, v nichž by byl Ústavní soud ve smyslu ustanovení §87 Ústavy oprávněn rozhodovat.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel měl možnost napadnout rozhodnutí napadená ústavní stížností žalobou pro zmatečnost a ústavní stížnost je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto případě nelze aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud rovněž primárně zvažoval, zda zásah orgánu veřejné moci, stále trvá, a zda tedy je s ohledem na stav věci namístě, aby Ústavní soud do věci zasáhl. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2542/11, stěžovatel byl ze zařízení Lázně Letiny s. r. o. propuštěn dne 27. září 2011, tedy před podáním posuzované ústavní stížnosti. Ústavní soud proto dovodil, že se již nejedná o aktuální zásah a proto není na místě ani aplikace ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V okamžiku, kdy je osoba z péče zařízení propuštěna, není již zkrácena na svých základních právech a role soudu, co by garanta zákonnosti nezbytného omezení základních práv, odpadá (srov. usnesení ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1348/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud kvalifikoval posuzovaný návrh z části jako nepřípustný a z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jej proto odmítl.
Pokud jde o požadavek stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem dle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že tuto náhradu lze přiznat jen za předpokladu, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud nemohl tedy vyhovět ani tomuto návrhu, neboť sama ústavní stížnost byla odmítnuta, takže zákonné podmínky ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka