ECLI:CZ:US:2012:4.US.3610.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3610/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupené advokátem JUDr. Milanem Kyjovským, Poštovská 8c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2312/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 135/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek městského soudu v tom smyslu, že oprávněné osoby sice nejsou vlastníky v rozhodnutí uvedených nemovitostí pana P. K., avšak mají právo na náhradu za tyto nevydané pozemky. Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v průběhu řízení před odvolacím soudem změnila odvolání podané její právní předchůdkyní, a to v tom smyslu, že se již nebránila nárokům ostatních oprávněných osob na vydání podílu na předmětných nemovitostech, nicméně poukázala na to, že dotčené nemovitosti měly být fyzicky vydány oprávněným osobám namísto přiznání náhrady za tyto nevydané nemovitosti, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka. Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na ustanovení §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky. Stejně pak stěžovatelka odkazuje i na ustanovení §212 písm. d) a §212a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že v předmětném případě zákon stanoví, jakým způsobem se vypořádávají restituční nároky oprávněných osob. Stěžovatelka je toho názoru, že restituční nároky by měly být primárně vypořádány vydáním restituovaného majetku a teprve za situace, že tomu není možné, lze přistoupit k vydání pozemků náhradních nebo k poskytnutí peněžitého plnění. Dále stěžovatelka uvádí, že přiznání nároku na vydání sporných pozemků je otázkou podstatnou, neboť hodnota samotných pozemků je značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad a ani soud se nezabývaly otázkou existence zákonné překážky bránící vydání pozemků.
V další části své argumentace stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že její právní předchůdkyně, paní B. S., byla v roce 1999 zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím právním zástupcem byl posléze ustanoven pan R. U., který tuto činnost vykonával až do její smrti v roce 2008. Stěžovatelka konstatuje, že podání žaloby a vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je třeba, aby byl takový úkon schválen soudem. Jelikož soud takový úkon neschválil, nebyl opatrovník, pan U., oprávněn udělit procesní plnou moc k vedení řízení jménem B. S. a v dané věci rovněž nebyl oprávněn jejím jménem podat odvolání.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Námitkami stěžovatelky se již podrobně zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud, přičemž soud Ústavní je ve své podstatě stavěn pouze do pozice další přezkumné instance, která mu však v zásadě nenáleží.
Stěžovatelka ve svém podání poukazuje na ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, přičemž však opomíjí tu skutečnost, že jednak nevystupovala v roli žalobce, čímž se nepodílela na formulaci žalobního petitu, a jednak dané ustanovení nezakládá povinnost soudu přisoudit účastníkům něco jiného nebo více. Jedná se pouze o možnost, která náleží do diskrece soudu. V jejím nevyužití nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky, neboť je to především žalobce, kdo určuje předmět sporu. Z předložených listin je přitom zřejmé, že žalobci se v daném případě domáhali přiznání práva na náhradu za pozemky, které jim v rámci restitučního řízení nemohly být vydány.
Výše uvedená dispoziční zásada, vyjádřená v prvostupňovém řízení v ustanovení §153 odst. 2, nalézá svůj odraz v rámci odvolacího řízení v ustanovení §212 o. s. ř. Z ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že tento se možností aplikace citovaného ustanovení zabýval, ovšem oproti stěžovatelce dospěl k závěru, že ani ve výjimečných případech daných ustanovením §212 o. s. ř. nelze věc v odvolacím řízení přezkoumat a rozhodnout nad rámec žaloby. Odvolací soud tak přezkoumal napadený rozsudek pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců, v čemž lze dle náhledu Ústavního soudu spatřovat postup ústavně konformní. Stejně tak lze k obdobným závěrům dospět i při posuzování závěrů krajského soudu stran oprávnění stěžovatelky domáhat se odvoláním pro žalobce lepšího práva.
Odvolací i dovolací soud se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítala, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu