ECLI:CZ:US:2012:4.US.3846.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3846/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 9. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 3846/11 ve věci ústavní stížnosti T. D. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2011 č. j. 12 C 246/2010-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011 č. j. 58 Co 331/2011-92, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby o náhradu škody vzniklé mu z důvodu nákladů právního zastoupení v trestním řízení ukončeném zproštěním obžaloby, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2011 č. j. 12 C 246/2010-68 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011 č. j. 58 Co 331/2011-92 byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2011, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 246/2010, ze kterého zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 6. září 2010 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník řízení") zaplacení částky 183 286 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené mu v důsledku trestního stíhání zahájeného dne 16. dubna 2008, přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 12 To 68/2009 byl stěžovatel vznesené obžaloby zproštěn dle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu. Žalovaná částka představovala náklady, které stěžovatel měl vynaložit na své právní zastoupení v průběhu trestního řízení.
3. Stěžovatel v průběhu řízení vzal žalobu co do částky 8 092 Kč spolu úrokem z prodlení zpět. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností řízení co do částky 8 092 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení zastavil (výrok I), žalobu co do částky 175 194 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že i když žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu, z důvodu, že stěžovatel v průběhu trestního řízení nepodal striktně vyžadovaný řádný opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy stížnost ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nesplnil zákonnou podmínku pro uplatnění nároku proti státu spočívající ve využití všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje.
4. K odvolání podanému stěžovatelem proti rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek obvodního soudu jako věcně správný ve výroku o věci samé (II) a v akcesorickém výroku o nákladech řízení (III) potvrdil dle §219 o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval ve zcela formalistické aplikaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ve věci rozhodujícími soudy, které ve svých rozhodnutích nerespektovaly názorový posun rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k uvedené problematice, jenž je patrný v nálezech Ústavního soudu vydaných pod sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599), sp. zn. I. ÚS 1066/11 ze dne 3. 8. 2011 (N 140/62 SbNU 185) a sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381), dostupných též na http://nalus.usoud.cz stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud v uvedených rozhodnutích dovodil, že stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní, a z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že stěžovatel se vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
II.
6. Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost stěžovatele účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
7. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. února 2012 uvedl, že podle jeho názoru k porušení ústavního práva stěžovatele nedošlo, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 17. února 2012 uvedl, že si není vědom toho, že by svým rozhodnutím nebo postupem, který jeho vydání předcházel, jakýmkoliv způsobem porušil práva účastníků chráněná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
9. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření ze dne 29. května 2012 uvedl, že napadená rozhodnutí považuje za správná, neboť pokud v daném případě zákon jednoznačně stanoví obligatorní podmínky, za nichž je možno nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí přiznat, právní jistota daná jednoznačným textem zákona je hodnotou, která musí být v právním státě chráněna. Závěrem navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud doručil všechna citovaná vyjádření stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel v podané replice ze dne 21. června 2012 uvedl, že vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení považuje za zcela účelová a plně irelevantní, aniž by se k nim blíže věcně vyjadřoval. K tomu odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu.
III.
11. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo proto upuštěno.
IV.
12. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. kupř. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace podústavního práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem podústavního práva.
14. Pro posouzení věci je podstatné zodpovězení otázky, zda napadenými rozhodnutími bylo stěžovateli odepřeno poskytnutí spravedlnosti v podobě zamítnutí žaloby o zaplacení částky 175 194 Kč z důvodu, že nevyužil všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, tedy i těch neefektivních (§8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
15. Dne 6. prosince 2011 Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (viz výše), kterým byl mimo jiné zrušen rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62, judikoval, že nově je ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady. K tomu uvedl, že je tak na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zhodnotily, bylo-li lze považovat opravný prostředek za natolik efektivní, aby jeho nevyužitím mohlo dojít k zániku práva garantovaného jednotlivcům nejen na úrovni §2 zákona č. 82/1998 Sb., ale též na úrovni čl. 36 odst. 3 Listiny.
16. Ústavní soud v nálezech citovaných stěžovatelem, které jsou uvedeny v bodu 5, a posledně v nálezu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 28/12 (N 72/65 SbNU 17) konstatoval, že stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní. Ústavní soud v tomto nálezu rovněž uvedl, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Při výkladu Listiny a Úmluvy musí být pak brán ohled na jejich zvláštní povahu jako záruk lidských práv a základních svobod, což vyžaduje, aby jejich ustanovení byla vykládána a aplikována tak, aby se jednalo o záruky skutečné a účinné. Navíc každý výklad Listiny a Úmluvy musí být souladný s jejich "obecným duchem" jako nástrojů určených k udržování a podpoře ideálů a hodnot demokratické společnosti.
17. V nálezu ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581) Ústavní soud vyslovil, že: "Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace." Ústavní soud v tomto nálezu zopakoval prioritu hodnoty stálosti judikatury, již lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána."
18. Závěrům plynoucím z citovaných nálezů Ústavního soudu, jakož i na ně navazujícím maximám posuzování intertemporality soudcovského práva ústavní stížností napadená rozhodnutí nedostála. Ve věci rozhodující soudy fakticky (ale chybně) dovodily, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel nesplnil hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a tak se dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu této škody.
19. Ústavní soud v nálezech uvedených pod body 16 a 17 přitom dovodil, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, a stěžovatel tedy nebyl povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.
20. Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů, včetně dokazování, a z důvodů jiných (§172 trestního řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení §145 trestního řádu, přičemž nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou jeho zastavení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku s tím dopadem, že neučiní-li tak, nesplní hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práva.
21. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ se nevypořádaly, nedostatečně zvážily míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo a legitimní očekávání stěžovatele, a tím porušily jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Zrušením napadených rozsudků se stěžovateli otevírá možnost projednání jeho věci, včetně prokázání účelnosti a opodstatněnosti vynaložených nákladů, před k tomu povolanými obecnými soudy.
23. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.