ECLI:CZ:US:2012:4.US.3859.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3859/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky ŠkoFIN s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 635/6, IČ: 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Opletalova 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. května 2010 č. j. 10 C 230/2009-59 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011 č. j. 15 Co 50/2011-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. prosince 2011, domáhala podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 230/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 12. května 2009 domáhala zaplacení 306 549,60 Kč s příslušenstvím po žalovaném JUDr. J. G. z titulu náhrady škody, kterou měl způsobit žalovaný stěžovatelce v rámci své činnosti soudního exekutora, neboť žalovaný vydražil vozidlo jehož vlastníkem byla stěžovatelka. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl a Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání podanému stěžovatelkou jako věcně správný potvrdil rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností. U čísla listu 108 soudního spisu je pak založeno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které stěžovatelka doručila obvodnímu soudu dne 16. prosince 2011 s tím, že dovolání je podáno dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, čímž došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (srov. obdobně usnesení ze dne 29. července 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 a ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 16/11 in http//nalus.usoud.cz). Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu)".
Ústavní soud nemá důvodu v této věci na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat a proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou s tím ovšem, že stěžovatelce zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím i proti rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka