ECLI:CZ:US:2012:4.US.3895.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3895/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2011 č. j. 14 Co 262/2011-100 spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Mgr. Z. S., Z. S. a K. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadně podanou ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení z důvodu porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 369/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že již v roce 1992 podal stěžovatel proti vedlejším účastníkům Z. a K. S. žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání rodinného domku č. p. 254 s pozemky st. p. č. 620 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 126 m2, na němž se tento domek nachází, a p. č. 619 - zahrada o výměře 668 m2, vše v Děčíně - Chrochvicích, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 260 pro k. ú. Chrochvice, obec Děčín, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Děčín. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 5. června 2002 č. j. 16 C 541/92-162, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 17. února 2006 č. j. 36 Co 406/2005-318, tuto žalobu zamítl. Následně podané dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008 č. j. 28 Cdo 2196/2006-342 odmítnuto. Poté však byla všechna uvedená rozhodnutí zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 2214/08 (N 187/54 SbNU 313), v důsledku čehož řízení o žalobě dál pokračovalo před soudem první instance pod novou sp. zn. 21 C 151/2009, přičemž v době vydání napadeného rozsudku stále nebylo skončeno.
3. Uvedení vedlejší účastníci uzavřeli dne 28. června 2006 jako dárci darovací smlouvu se svoji dcerou Mgr. Z. S., rovněž vedlejší účastnicí v tomto řízení, kterou jí darovali výše specifikované nemovitosti a zároveň si zřídili bezúplatné věcné břemeno práva bydlení v trvání padesáti let k předmětnému rodinnému domku. Vklad vlastnického práva a věcného břemene bydlení byl povolen rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu, přičemž jeho právní účinky nastaly k 30. červnu 2006. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. 36 Co 422/2010 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. srpna 2010 č. j. 21 C 151/2009-50 a o návrhu stěžovatele rozhodnuto tak, že se připouští, aby Mgr. Z. S. (v důsledku tohoto převodu) přistoupila do výše uvedeného řízení na straně žalovaného. Dovolání žalovaných proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2011 č. j. 28 Cdo 1355/2011-100 zamítnuto.
4. V návaznosti na uvedený převod vlastnického práva a zřízení věcného břemene podal stěžovatel dne 29. března 2010 žalobu proti vedlejším účastníkům, kterou se ve stručnosti domáhal určení: a) neexistence vlastnického práva Mgr. Z. S. k předmětným nemovitostem, b) neplatnosti bezúplatného věcného břemena práva bydlení v uvedeném domě pro oprávněného Z. S., c) neplatnosti bezúplatného věcného břemena práva bydlení v uvedeném domě pro oprávněnou K. S., a d) toho, že posledně uvedení vedlejší účastníci jsou nadále spoluvlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění manželů. Okresní soud v Děčíně svým rozsudkem ze dne 1. února 2011 č. j. 25 C 369/2010-60 této žalobě v plném rozsahu vyhověl, k odvolání vedlejších účastníků byl ale rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2011 č. j. 14 Co 262/2011-100 změněn tak, že se žaloba ve všech jejich čtyřech bodech zamítá. Jak vyplývá z příslušného odůvodnění, odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem na předmětném určení, neboť nárok na vydání věci bylo možné uplatnit pouze v restitučním řízení, jež v daném případě navíc probíhalo, pročež požadované určení nemá pro účastníky žádný význam. Zákon o mimosoudních rehabilitacích přitom řeší i nastalý problém převodu vlastnického práva z povinné osoby na osobu blízkou (v daném případě dceru vedlejších účastníků), jež se ze zákona stává rovněž osobou povinnou, jako je tomu v daném případě.
5. Rozsudkem odvolacího soudu bylo zároveň rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že jeho výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 32 280 Kč a výrokem III. na nákladech odvolacího řízení částku 37 198 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Výše odměny byla v obou případech určena podle úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu, jenž měli vedlejší účastníci, přičemž při stanovení její výše měl být aplikován rovněž §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V řízení byly totiž uplatněny čtyři samostatné nároky, což znamená, že celková sazba odměn se měla podle tohoto ustanovení určit součtem jednotlivých sazeb za každou věc (nárok). Odvolací soud ale přihlédl k tomu, že všechny tyto nároky vychází ze stejné skutkové podstaty a že k podání této žaloby přispělo chování samotných žalovaných (tj. převod nemovitostí v době probíhajícího restitučního sporu a následný nesouhlas s tím, aby do tohoto restitučního řízení vstoupila na straně žalovaných Mgr. Z. S.). Z těchto důvodů shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které na základě §150 občanského soudního řádu žalovaným nárok na náhradu nákladů řízení v obou případech zčásti, konkrétně v rozsahu podle §17 písm. b) této vyhlášky, nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ústavní stížnost směřuje proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci jeho určovací žaloby, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího soudu. Stěžovatel má za to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci neměl odvolací soud na základě §150 občanského soudního řádu přiznat vedlejším účastníkům ani jen částečnou náhradu nákladů řízení. Použitím zásady úspěšnosti ve věci ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu se naopak dopustil nesmírné tvrdosti, jakož i extrémní hrubé nespravedlnosti vůči stěžovateli. V této souvislosti poukazuje na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 12. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/2008, podle nichž se mají soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení dostatečně zabývat předprocesním stadiem sporu. V dané věci totiž stěžovatel nezahájil řízení o určovací žalobě bezdůvodně, nýbrž v důsledku katastrofální délky dosud neskončeného řízení, zahájeného ještě v roce 1992, dále v důsledku chování vedlejších účastníků, již uzavřeli předmětnou darovací smlouvu v rozporu se zákonem, jakož i v zájmu toho, aby jeho restituční věc byla ukončena vůči všem povinným osobám a aby byla ukončena i zápisem vkladu v katastru nemovitostí. Svou žalobu považoval za vhodné řešení, jak se domoci restitučního nároku, resp. aby soudy došly v kratší době ke konečnému a spravedlivému rozhodnutí. Ve vztahu k otázce, zda na určení měl naléhavý právní zájem, stěžovatel dodává, že vedlejší účastníci podali ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo připuštěno přistoupení Mgr. Z. S. do původního řízení na straně žalovaných, jakož i následnému odmítavému usnesení Nejvyššího soudu (řízení je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 3107/2011), a tedy otázka jejího přistoupení dosud není uzavřena.
III.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.
8. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že i když je rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu, nelze uvedené pravidlo aplikovat mechanicky, nýbrž je nezbytné vážit, zda v konkrétní věci nejsou dány další rozhodující okolnosti, jež mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. nález ze dne 24. března 2005 sp. zn. II. ÚS 635/04 (N 65/36 SbNU 695)]. Ustanovení §150 občanského soudního řádu totiž umožňuje soudu výjimečně zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení, jsou-li k tomu dány důvody hodné zvláštního zřetele.
9. Je zřejmé, že posouzení existence těchto důvodů, jakož i rozsahu, v jakém náhrada nákladů řízení případně nebude přiznána, představuje aplikaci podústavního práva, která je věcí obecných soudů. Přezkum jejich skutkových a právních závěrů ze strany Ústavního soudu tak přichází v úvahu pouze z toho hlediska, zda jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Právě na tomto základě vymezil Ústavní soud ve své judikatuře požadavky, jež pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení vyplývají přímo z ústavního pořádku, zejména z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Vedle povinnosti řádně a přesvědčivě odůvodnit své rozhodnutí nepřiznat náhradu nákladů řízení [srov. např. nálezy ze dne 17. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 15. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337)] lze mezi ně řadit např. procesní garance týkající se postupu obecných soudů před vydáním rozhodnutí, což se týká např. jejich povinnosti vytvořit účastníkům prostor, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a následně se s nimi v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nálezy ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) a ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10]. Jiné požadavky se však dotýkají i samotné věcné úvahy obecných soudů. Konkrétní důvody aplikace §150 občanského soudního řádu se především nesmí jevit jako zcela nedostatečné, nepodložené (což by byl případ, pokud by soud nepřihlédl ke skutečnosti dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům) nebo nepřezkoumatelné (např. z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání) [srov. nález ze dne 20. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 (63/40 SbNU 623)].
10. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud rozhodl v jeho věci o výši náhrady nákladů řízení, kterou je stěžovatel, jenž jako žalobce neměl v dané věci úspěch, povinen zaplatit vedlejším účastníkům. Má totiž za to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem věci neměl odvolací soud tuto náhradu vedlejším účastníkům podle §150 občanského soudního řádu vůbec přiznat, což platí jak pro náklady odvolacího řízení, tak pro náklady řízení před soudem prvního stupně. Uvedené argumentaci ale s ohledem na výše uvedená východiska nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Odvolací soud dostatečným způsobem odůvodnil, jaké okolnosti považoval za významné pro své rozhodnutí nepřiznat vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení pouze zčásti. Vzal přitom v úvahu i ty skutečnosti, jež podle stěžovatele nebyly dostatečně zohledněny, a to zejména jednání účastníků ve zmíněném předprocesním stadiu sporu. Podle Ústavního soudu tak za těchto okolností nelze považovat závěry odvolacího soudu za svévolné nebo nepřiměřené. Jiný závěr neodůvodňuje ani poukaz stěžovatele na průtahy v řízení o jeho restituční žalobě. Ústavní soud v této souvislosti netvrdí, že tato skutečnost nemohla mít alespoň v širších souvislostech význam pro posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele v konkrétní věci, jen stěží však lze akceptovat závěr, že by nepřiznání nákladů řízení účastníkům, již měli v dané věci úspěch, mělo sloužit jako kompenzace průtahů v jiném, byť věcně souvisejícím, řízení.
11. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež mu nezbylo, než ústavní stížnost, jakož i s ní spojený návrh na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2012
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu