ECLI:CZ:US:2012:4.US.3978.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3978/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Janem Andráškem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 55/2011-115 ze dne 22. 9. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 166/2009-72 ze dne 23. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáními ze dne 10. 1. 2012, 1. 5. 2012 a 9. 5. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 31 Ca 166/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že krajský soud rozsudkem č. j. 31 Ca 166/2009-72 ze dne 23. 2. 2011 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad"), ze dne 1. 9. 2009 č. j. KUZL 60406/2009, sp. zn. KUSP 83065/2008 ÚP-S, jímž bylo z důvodu nepřípustnosti zamítnuto odvolání stěžovatelky proti stavebnímu povolení, vydanému dne 12. 1. 1998 Městským úřadem Kelč, komisí výstavby, ve věci plynofikace rodinného domu č. p. 34, nacházejícím se na pozemku parc. č. 172/1, v k. ú. Kelč - Nové Město. Stěžovatelka dovozovala, že jako vlastník sousedního pozemku a stavby na něm umístěné měla být zahrnuta do okruhu účastníků stavebního řízení, neboť byla stavbou, na níž bylo vydáno stavební povolení, dotčena na svém vlastnickém právu. Krajský úřad, jakož i následně krajský soud, ovšem dospěly k závěru opačnému, tedy že stěžovatelka účastníkem stavebního řízení být neměla. Kasační stížnost, kterou stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu podala, byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 55/2011-115 ze dne 22. 9. 2011 zamítnuta, když i tento soud potvrdil správnost předchozích závěrů krajského úřadu a krajského soudu o absenci účastenství stěžovatelky v předmětném stavebním řízení.
Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Neoprávněný zásah do svých práv spatřovala stěžovatelka především v nepřiměřeně restriktivní a formalistické interpretaci ustanovení §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a dále v tom, že obecné soudy bez náležitého zdůvodnění neprovedly jí navrhované důkazy, což činilo jejich rozhodnutí v příslušné části nepřezkoumatelnými. Stěžovatelka rovněž vyjádřila názor, že již samo předmětné stavební povolení bylo nicotným aktem, k čemuž mělo být ze strany obecných soudů přihlédnuto. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 31 Ca 166/2009-72 ze dne 23. 2. 2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 55/2011-115 ze dne 22. 9. 2011 svým nálezem zrušil a aby rozhodl, že náklady jejího právní zastoupení uhradí stát.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v návaznosti na něj porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, přičemž pochybení obecných soudů spatřovala především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, resp. kasační stížnosti, logicky a srozumitelně zdůvodnily; vypořádaly se přitom důsledně se všemi uplatněnými námitkami, jakož i předloženými důkazními návrhy (srov. zejm. body 29-34 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila a předložila vlastní alternativní výklad relevantní právní normy, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možno stěžovatelce přiznat požadovanou náhradu nákladů právního zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu