ECLI:CZ:US:2012:4.US.424.12.1
sp. zn. IV. ÚS 424/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. V., právně zastoupeného JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Moravská 52, směřující proti rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6 ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. 17303/2010/AAF, a Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. MHMP 791102/10, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č.j. 1 Ad 83/2010-17, a Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 4 Ads 105/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně právo na demokratický právní stát, zakotvené v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí, zakotvené v čl. 12 Listiny, právo na svobodu vyznání a jeho projevu, zakotvené v čl. 15 a 16 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny.
Napadeným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6 nebyl stěžovateli přiznán příspěvek na péči. Shora popsaným usnesením Magistrátu hlavního města Prahy bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Správní žalobu stěžovatele citovaným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze a kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu byla přiznána plná invalidita III. stupně a je závislý na pomoci jiné osoby ve 2. stupni závislosti. O jeho žádosti o poskytnutí příspěvku na péči bylo rozhodnuto výše uvedenými rozhodnutími. Příčinou negativního výroku prvostupňového správního orgánu byla skutečnost, že stěžovatel, s ohledem na své vyznání, poukázal na rozpor jeho svědomí s umožněním sociálního šetření v jeho bydlišti, neboť projev víry je spojen s nedotknutelností určitých míst jeho bytu. Správnímu orgánu poskytl lékařskou dokumentaci, což považoval za dostačující. V rozhodnutí správních orgánů a správních soudů tak shledal diskriminační přístup ve vztahu ke svobodě vyznání.
Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v obdobných případech konstatoval, že provedení místního sociálního šetření není vždy bezpodmínečně nutné, a že postačující může být i sama lékařská dokumentace (rozsudky č.j. 3 Ads 133/2008-70 a 3 Ads 139/2008-67). Správním soudům pak vytkl, že se důkladně nezabývaly jeho námitkami na kolizi zákonného požadavku a základních a zaručených práv na svobodu vyznání a na nedotknutelnost obydlí. Porušily tak jeho právo na spravedlivý proces, tedy jednaly opět v rozporu s judikaturou, zde odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99.
S ohledem na uvedené okolnosti požadoval stěžovatel po Ústavním soudu deklaraci zásahu do zaručených práv a zrušení všech napadených rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Ad 83/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není třetí soudní instancí ani neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předloženého spisu je zřejmé, že stěžovatel podal dne 26. července 2010 žádost o příspěvek na péči. Následně obdržel výzvu, že k jeho žádosti bude dne 24. srpna 2010 provedeno sociální šetření v jeho bytě. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel sdělením (náboženských) důvodů, pro které se nemíní podrobit sociálnímu šetření. Přesto byl uskutečněn neúspěšný pokus, na jehož základě správní orgán vydal napadené rozhodnutí, následně potvrzené odvolacím orgánem. Své námitky, týkající se zásahu do zaručených práv, svobody vyznání a jeho projevu a domovní svobody, stěžovatel zopakoval ve správní žalobě. Městský soud v Praze však neshledal v postupu správních orgánů pochybení a žalobu zamítl. V kasační stížnosti stěžovatel, poprvé (obligatorně) právně zastoupen, prostřednictvím advokáta Nejvyššímu správnímu soudu sdělil okolnosti svého postoje i jejich dynamiku v průběhu času. Jak je z doplnění kasační stížnosti (č.l. 29 - 31) patrné, po odborném seznámení se s dotčenými právními normami shledal svůj přístup jako nepřípadný a nevhodný a rovněž rozporný s vlastními zájmy. Pochopil, že se svým procesním postupem dostal do logicky nemožné a vnitřně rozporné situace s tím, že v době podání doplnění kasační stížnosti již nic nenamítal proti provedení sociálního šetření (č.l. 31, odst. 3). Přes toto pozměnění postoje stěžovatel setrval na svých požadavcích na zrušení rozhodnutí správních orgánů a přiznání příspěvku, aniž by například podal novou žádost. Po neúspěchu u Nejvyššího správního soudu proto podal ústavní stížnost. Zde stěžovatel zopakoval svá již prezentovaná tvrzení o zásahu do zaručených práv.
Z ústavní stížnosti i jí předcházejících řízení a rozhodnutí je patrné, že stěžovatel opakovaně předkládal konflikt základních práv zakotvených v Listině k vyřešení jím požadovaným způsobem. Realizaci sociálních práv, plynoucí z čl. 30 odstavce 3 Listiny, prezentoval jako rozpornou s jeho již výše zmíněnými právy, a to přesto, že svůj postoj od okamžiku podání žádosti s ohledem na faktickou právní úpravu moderoval. Z ničeho se přitom nedá dovodit, že stěžovatel by akceptoval sociální šetření, které by prováděl pracovník muslimské víry, který by řádně šetřil specifika některých prostor jeho bytu.
Jinými slovy řečeno stěžovatel se domáhal sociální dávky, odmítl však akceptovat zákonné požadavky pro její přiznání s odkazem na svá základní práva. Odmítnutí jeho žádosti pak prezentoval jako diskriminaci, ačkoliv důvodem k nepřiznání sociální dávky nebyla jeho víra, ale jeho neochota podrobit se zákonu. Správní orgány, a následně i správní soudy, se tak dostaly do pozice limitované ustanovením čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavce 3 Ústavy České republiky, které umožnují uplatňovat státní moc jen v mezích stanovených zákonem a jen způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud tedy neshledal tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatele. K porušení jeho práv nedošlo, nikdo nenavštívil bez jeho souhlasu jeho byt a nenarušil nedotknutelnost určitých míst, neboť zákonem požadované sociální šetření nebylo realizováno. Konstatování postupu v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledal jako případné. V odkázaných řízeních, obě se týkají téhož žadatele o dávku sociální potřebnosti, bylo příslušné sociální, případně jiné šetření opakovaně provedeno a správní orgány tak měly dostatek informací, přičemž řízení se týkala jednorázových dávek, a proto Nejvyšší správní soud vydal uvedené rozsudky; a to i s ohledem na nákladnost sociálního šetření ke každé jednotlivé neopakující se dávce. V projednávaném případě však doposud k žádnému sociálnímu šetření nedošlo, a proto bylo její provedení nezbytné pro naplnění požadavků zákona.
Ústavní soud neshledal, že by správní orgány či správní soudy v řízení v projednávané věci zasáhly do naříkaných práv stěžovatele. Jejich postup byl zcela v souladu se zákonem a jejich rozhodnutí stěžovatele nediskriminovala ani jinak do jeho chráněných zájmů nezasáhla.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu