ECLI:CZ:US:2012:4.US.433.12.1
sp. zn. IV. ÚS 433/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011 č. j. 27 Co 437/2011-124, ve znění usnesení ze dne 13. 12. 2011 č. j. 27 C 437/2011-130, a výroku III. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 8. 2011 čj. 3 C 333/2010-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 2. 2012 a doplněným dne 15. 2. 2012 se L. H. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedených rozsudků vydaných v řízení o výživném a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce (zletilý syn žalovaného) se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalovanému zvýšení výživného.
Dne 22. 8. 2011 nalézací soud žalobě vyhověl (výrok I.), rozhodl o dlužném výživném (výrok II.) a rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). V odůvodnění mj. uvedl, že o nákladech řízení by v daném případě přicházelo v úvahu rozhodnout podle §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch; soud však použil výjimečného ustanovení §150 o. s. ř. a úspěšnému žalobci náklady řízení nepřiznal s ohledem na skutečnost, že byl zastupován svojí právní zástupkyní bezplatně, což právní zástupkyně sdělila soudu při ústním jednání, i s přihlédnutím k povaze sporu, kdy účastníky řízení byli otec a syn.
Dne 13. 12. 2011 odvolací soud k odvolání žalobce (do výroků II. a III.) a žalovaného rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o dlužném výživném změnil (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem. V odůvodnění mj. uvedl, že žalobce se ústy své právní zástupkyně práva na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem vzdal (s odůvodněním, že podle dohody advokátka nebude odměnu požadovat), a proto rozhodnutí nalézacího soudu shledal správným a o nákladech řízení před nalézacím soudem rozhodl shodně jako nalézací soud. Pokud se týkalo náhrady nákladů odvolacího řízení, byl žalovaný v řízení neúspěšný a náhrada mu nepříslušela. Odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o výši splátek - v této části odvolání byl úspěšný, a do výroku o nákladech řízení, kde úspěšný nebyl. Neúspěšnost žalobce v polovině odvolacích nároků je úspěšností žalovaného. Vzhledem k ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. proto rozhodl tak, že v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nalézací i odvolací soud mu nepřiznaly náhradu nákladů řízení, "což odporuje ústavně zaručenému právu spravedlivého procesu, tj. zákonné úpravě náhrady nákladů řízení v případě zastavení řízení, tedy principu zavinění zastavení řízení." S právní zástupkyní se dohodl, že případný přísudek soudu jí náleží jako odměna, což doložil do spisu k důkazu. Nepřiznání nákladů řízení bylo porušením základního práva na spravedlivý soudní proces i porušením principu nestranného a objektivního právního posouzení věci a porušení principu rovného postavení účastníků řízení. Závěrem uvedl, že "napadeným rozhodnutím obecných soudů" byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z následujících důvodů.
Ústavní stížnost je v části směřující proti náhradově nákladovému výroku III. rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 8. 2011 zjevně neopodstatněná, neboť napadá výrok, který není konečný a z něhož neplynou žádné právní účinky; v důsledku změny rozhodnutí nalézacího soudu provedené odvolacím soudem výrok o náhradě nákladů řízení v něm obsažený pozbyl své opodstatnění a odvolací soud musel o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem rozhodnout znovu (srov. ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou i v části směřující proti náhradově nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2011. V této souvislosti připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatými obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 a §146 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04, N 199/39 SbNU 111; usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01, U 8/30 SbNU 519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě byly dány podmínky pro aplikaci relevantních zákonných ustanovení, což také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu