ECLI:CZ:US:2012:4.US.4395.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4395/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Knížkem, advokátem, se sídlem U Stadionu 157, Beroun - Město, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. září 2012 sp. zn. 303 C 7/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecného soudu spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel tvrdil, že soudem nebyla poskytnuta ochrana jeho právům a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku 2 080 Kč s přísl. na základě nepřípustného důkazu provedeného v rozporu s procesním předpisem (o. s. ř.), a tím došlo k porušení rovnosti stran.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovateli byla dle uzavřené smlouvy o právní službě uložena povinnost uhradit nedoplatek za poskytnuté právní služby M. N., advokátovi, aniž by byl nárok žalobce řádně prokázán. Stěžovatel tvrdil, že přestože soud poučil obě sporné strany na začátku prvního jednání o koncentraci řízení, nepřípustně na závěr jednání znovu poučil stranu žalobce o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání všech svých sporných tvrzení. Na základě toho žalobce navrhl výslech svědkyně, která v advokátní kanceláři věc stěžovatele vyřizovala. Po jejím osobním výslechu na dalším ústním jednání ve věci samé, svědkyně poukázala na značný časový odstup od jednání se stěžovatelem, a protože si podrobnosti nepamatovala, odkázala na písemné záznamy v advokátním spise, který předložila. Stěžovatel uvedl, že provedený důkaz obalem advokátního spisu, který slouží pro poznámky advokáta o obsahu a četnosti úkonů právní pomoci, nemůže být platným důkazem. Žalobci nic nebránilo, aby tento důkaz předložil při prvním jednání, nikoli až při závěrečném návrhu, k tomu již soud vůbec neměl přihlédnout.
Dále stěžovatel tvrdil, že soudní řízení bylo zatíženo značnými průtahy. Návrh na vydání platebního rozkazu byl podán dne 29. března 2011, po několika nařízených a odročených jednáních byl vyhlášen rozsudek až 19. září 2012.
Stěžovatel navrhl, aby nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno napadené rozhodnutí po zdlouhavém a nesprávném postupu soudu.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 2 080 Kč s přísl. k uspokojení pohledávky oprávněného M. N. a nákladů předcházejícího řízení ve výši 10 425 Kč. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady České republiky - Okresnímu soudu v Berouně v plné výši, jak budou určeny samostatným usnesením (svědečné).
V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je odvolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou, dostupné na http://nalus.usoud.cz)).
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 2 080 Kč. V usnesení napadeném ústavní stížností je nutno konstatovat, že s ohledem na shora uvedené, je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, na základě kterých skutečností uvěřil tvrzení žalobce Došel-li tedy nalézací soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanovením §157 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jeho námitkám, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k zaplacení 2 080 Kč s přísl. Nalézací soud rozhodl dle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady řízení úspěšného žalobce. Stát má dle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil dle §148 odst. 1 o. s. ř. Nalézací soud rozhodl o uložené povinnosti stěžovateli s tím, že výši nároku státu určí v samostatném usnesení.
V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu