ECLI:CZ:US:2012:4.US.4422.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4422/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Nohou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Senovážné nám. 23, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 8/2010-30 ze dne 20. října 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 19. listopadu 2012 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jím uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni Správě služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace (dále jen "žalobkyně") v určených pravidelných měsíčních splátkách částku 169.250,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), odstranit na své náklady osobní vozidlo zn. Dacia 1300 reg. zn. XXX XX-XX z odstavného parkoviště Praha-Dubeč (výrok II.) a zaplatit žalobkyni v určených pravidelných měsíčních splátkách náhradu nákladů řízení ve výši 63.306,- Kč (výrok III.).
Stěžovatel u ústavní stížnosti uvádí, že měl možnost podat proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolání, ale zejména z finančních důvodů a dále pro absenci důkazů a skutečností, které musí v odvolání doložit, tak neučinil. Uvedený rozsudek tak nabyl právní moci dne 7. ledna 2011.
Stěžovatel uvádí, že dne 25. ledna 2011 se dozvěděl o rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 21 Cdo 4546/2009 ze dne 9. prosince 2010 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), kterým bylo rozhodnuto o stejné právní věci, jež se týká řešení odtahu osobního motorového vozidla na odstavné parkoviště při úklidu veřejné komunikace a peněžité úhrady za tento odtah a za parkovné. S ohledem na tuto novou skutečnost proto podal stěžovatel návrh o prominutí zmeškání lhůty k odvolání a zároveň s tím podal proti předmětnému rozsudku odvolání, avšak prominutí zmeškání lhůty mu nebylo povoleno.
Přestože stěžovatel ve své dané právní věci nevyčerpal všechny procesní možnosti, které mu k ochraně práva zákon poskytuje, svou ústavní stížnost podává, jak výše uvedeno, dle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť dle jeho názoru stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je podána ve lhůtě do jednoho roku od dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Rozhodná skutečnost nastala podle stěžovatele dne 9. prosince 2011, kdy byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně rozhodoval podle stěžovatele na základě zjištěného skutkového stavu, ale důkaz - rozsudek Nejvyššího soudu - nebyl znám a nemohl být soudem zcela aplikován. Vzhledem k tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán až po vydání napadeného rozsudku, je podle stěžovatele možno uvést, že ve svých důsledcích napadený rozsudek vedl k nesprávným a neúplným skutkovým závěrům a podle judikatury Ústavního soudu k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení projednávané věci. Stěžovatel proto tvrdí, že popsaným postupem soud prvního stupně v důsledku opomenutého důkazu ku prospěchu stěžovatele nevyhodnotil vzájemné souvislosti a okolnosti případu a porušil jeho ústavně zaručená základní práva.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ust. §75 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle ust. §75 odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Stěžovatel, jak je uvedeno výše, ústavní stížnost podal s odkazem na ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva. Ústavní soud tak musel před jejím meritorním projednáním nejprve posoudit, zda jsou splněny podmínky, stanovené citovaným ustanovením, a dospěl závěru, že tomu tak není.
Podle náhledu Ústavního soudu v projednávaném případě za skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nelze považovat vydání rozsudku Nejvyššího soudu, nýbrž nabytí právní moci rozsudku v záhlaví citovaného, ke kterému došlo dne 7. ledna 2011. Evidentně tak nebyla splněna nejméně jedna z podmínek stanovených ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to podání ústavní stížnosti v jednoroční lhůtě ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
I pokud by Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že onou rozhodnou skutečností bylo vydání rozsudku Nejvyššího soudu, musel by dospět ke stejnému závěru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž nebylo vydáno dne 9. prosince 2011, jak uvádí stěžovatel ve svém tvrzení o okamžiku, ve kterém k rozhodné skutečnosti došlo, nýbrž již o rok dříve dne 9. prosince 2010, jak zjistil Ústavní soud přímo z tohoto rozhodnutí a jak ostatně stěžovatel opakovaně uvádí na jiných místech jeho ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro (výjimečné) přijetí ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavnímu soudu splněny nejsou, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka