ECLI:CZ:US:2012:4.US.446.12.1
sp. zn. IV. ÚS 446/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti 1. Ing. E. V. a 2. I. K., obou zastoupených Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, AK se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008 č. j. 22 Co 710/2007-104 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 8. 2007 č. j. 6 C 1029/2002-89 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 2. 2012 a téhož dne doručenou Ústavnímu soudu se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vyklizení pozemků p. č. X a p. č. XX v obci Ch.
Ze spisu Okresního soudu-Praha západ sp. zn. 6 C 1029/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že účastníkem řízení byl pan E. V., otec stěžovatelů. Ten se žalobou proti obchodní společnosti AGROSA, a. s., domáhal odstranění navezeného odpadu z předmětných pozemků, které žalovaná po dobu sedmi let užívala na základě nájemní smlouvy. Okresní soud Praha-západ ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, Krajský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 11. 2011 č. j. 26 Cdo 3379/2008-138 odmítl jako nepřípustné. Ze spisové dokumentace dále vyplynulo, že pan E. V. st. převedl předmětné pozemky darovací smlouvou ze dne 24. 6. 2009 na stěžovatele (právní účinky vkladu nastaly ke dni 26. 6. 2009, č. l. 127 verte) a v dovolacím řízení navrhl, aby tito vstoupili do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.). Dovolací soud návrh zamítl, neboť aplikace citovaného ustanovení v dovolacím řízení je vyloučena (§243c o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelé připustili, že účastníky řízení před obecnými soudy nebyli, nicméně za rozhodující považovali skutečnost, že jejich otec před svojí smrtí na ně předmětné pozemky převedl, a svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti odvodili z povahy vlastnického práva, resp. jeho výkonu, které přechází na právní nástupce. Soudu prvního a druhého stupně stěžovatelé vytkli nepochopení právního stavu a skutkových okolností, pochybení v dokazování a v důsledku toho i vadné právní hodnocení celé věci.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V projednávané věci byl věcný přezkum vyloučen, neboť stěžovatelům nesvědčilo postavení osob oprávněných k podání ústavní stížnosti, a to z níže vyložených důvodů.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Toto ustanovení zakotvuje ústavní stížnost jako prostředek individuální právní ochrany subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele, tj. stěžovatel musí být napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci sám postižen. Materiální předmět řízení o ústavní stížnosti se liší od předmětu řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, a s ohledem na to je i zcela jinak upraveno účastenství v řízení; v řízení o ústavní stížnosti vystupuje na straně jedné stěžovatel (účastník řízení před obecným soudem) a na straně druhé tento soud sám. Stěžovatelem tak (až na výjimku, která na projednávanou věc nedopadá) nemůže být osoba, která nebyla účastníkem soudního řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Je-li předmětem ústavní stížnosti ochrana vlastnického práva, rozhodovací praxe Ústavního soudu připouští procesní nástupnictví při univerzální sukcesi za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§107), tj. zemře-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel - původní účastník řízení před obecnými soudy - Ústavní soud zpravidla pokračuje v řízení s jeho dědici (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 870/09 ze dne 8. 4. 2010, N 79/57 SbNU 71). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Jak vyplynulo ze spisu Okresního soudu Praha-západ a i z ústavní stížnosti samotné, stěžovatelé nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem za života jejich otce v červnu 2009 po zahájení dovolacího řízení. Nebyli-li účastníky řízení před soudem prvního a druhého stupně, nejsou aktivně legitimováni požadovat zrušení jejich rozsudků cestou ústavní stížnosti. Stěžovatelé nezískali toto oprávnění ani jako procesní nástupci, neboť k převodu vlastnického práva nedošlo po zahájení řízení o ústavní stížnosti, ale dávno před jejím podáním; na okraj lze navíc dodat, že procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití §107a o. s. ř. je v řízení o ústavní stížnosti vyloučeno (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 17/03 ze dne 17. 9. 2003, U 20/31 SbNU 333).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj