ECLI:CZ:US:2012:4.US.45.12.1
sp. zn. IV. ÚS 45/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, B. Smetany 167/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4768/2010-119 ze dne 25. října 2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 14/2010-88 ze dne 17. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 48 Cm 68/2009 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem pro uznání č. j. 48 Cm 68/2009-25 ze dne 13. července 2009 uložil stěžovateli zaplatit žalobci E. M. (dále jen "žalobce") částku 280.364,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně od 1. května 2008 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 63.353,90 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 12 Cmo 14/2010-88 ze dne 17. září rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 26.106,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 4768/2010-119 ze dne 25. října 2011 odmítl a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy mu bylo jejich postupem znemožněno, aby se svým případem předstoupil před soud k meritornímu projednání, čímž obecné soudy vybočily z mezí stanovených čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že v jeho věci došlo k fikci uznání nároku, když stěžovatel nedodržel lhůtu stanovenou usnesením Krajského soudu v Plzni podle ust. §114b občanského soudního řádu pro vyjádření k žalobě. Stěžovatel k odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni doložil zprávu svého ošetřujícího lékaře svědčící o tom, že v době, kdy měl vyjádření podat, byl nemocen. Obecné soudy však podle stěžovatele došly nesprávně k závěru, že nemoc stěžovatele nebyla tak závažná, aby mu bránila sdělit Krajskému soudu v Plzni důvody, proč se nemohl ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřit.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy v jeho případě navíc nepostupovaly správně, když k závěru, že onemocnění stěžovatele nebylo tak vážné, aby mu znemožnilo informovat Krajský soud v Plzni o zdravotních důvodech bránících mu vyjádření soudu včas podat, došly bez odborných lékařských znalostí. Stěžovatel uvádí, že je osobou již vyššího věku, a nemůže podcenit žádné onemocnění, byť by se laikovi mohlo jevit méně závažné. Skutečností však podle stěžovatele je, že stěžovatel ze svého subjektivního hlediska nebyl z důvodu nemoci schopen nejen podat vyjádření k žalobě, ale ani oznámit svůj zdravotní stav Krajskému soudu v Plzni. Obecné soudy se přitom spokojily se svým laickým úsudkem ohledně zdravotního stavu stěžovatele. Stěžovatel má proto za to, že obecné soudy měly přinejmenším věnovat větší úsilí, aby zjistily vážnost onemocnění stěžovatele v době, kdy měl podat prvotní vyjádření k žalobě. Vzhledem k tomu, že obecné soudy takto nepostupovaly, zabránily stěžovateli v projednání jeho věci před soudem za podmínek uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v řízení považuje za ústavně souladný a závěry obecných soudů uvedené ve v záhlaví citovaných rozhodnutích za logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost především odkazuje na jejich odůvodnění.
Ústavní soud k tomu pouze dodává, že pokud je obecný soud schopen určitou odbornou otázku posoudit sám, není jeho povinností vyžadovat si odborné vyjádření. A stran toho, zda doložené onemocnění znemožňovalo stěžovateli informovat Krajský soud v Plzni o překážce bránící stěžovateli podat vyjádření k žalobě, je podle náhledu Ústavního soudu už z pouhé skutečnosti, že stěžovatel byl schopen navštívit lékaře, zřejmé, že přinejmenším telefonicky Krajský soud v Plzni informovat mohl.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu