ECLI:CZ:US:2012:4.US.4548.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4548/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Šafář a syn, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Štichova 595/12, IČ: 257 00 774, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Štefánikova 48, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2012 č. j. Nco 108/2012-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. listopadu 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému P. K., o náhradu škody ve výši 2 095 357,- Kč s příslušenstvím, o námitce podjatosti ve věci vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 71 Cm 162/2010 rozhodl tak, že soudkyně městského soudu JUDr. Naděžda Václavíková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 71 Cm 162/2010.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v rámci obecné argumentace uplatnil námitku možné podjatosti soudkyně z důvodu, že stěžovatele v předchozím řízení vyzvala k zaplacení soudního poplatku s poučením zasílaným právnímu zástupci společníka jednajícího jménem stěžovatele a nikoliv společnosti, za níž společník v dané věci pouze jedná. Přes argumentaci vznesenou stěžovatelem po nezaplacení soudního poplatku jmenovaná soudkyně řízení zastavila. K odvolání podanému stěžovatelem vrchní soud usnesení soudu prvního stupně zrušil. Po nahlédnutí na webové stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky pak stěžovatel zjistil, že jmenovaná soudkyně je zde uvedena jako někdejší členka KSČ a podle názoru stěžovatele proto může být ve sporu podjata ve prospěch žalovaného P. K., neboť i žalovaný byl dříve členem KSČ. Stěžovatel má za to, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jeho vznesené námitce podjatosti nevyhověl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a z jakého důvodu nebylo možno uplatněné námitce podjatosti stěžovatele vyhovět. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vrchní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Problematikou poskytování informací o členství v KSČ a členstvím soudců v KSČ se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zde v bodu 23. uvedl, že: "Členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset)". V bodu 25. pak konstatoval, že: "Prosté" členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem."
Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Takové skutečnosti však stěžovatel netvrdí, vyjma prostého předložení informace o členství v KSČ, z něhož však konkrétní závěr o podjatosti soudkyně nečiní (srov. usnesení ze dne 26. července 2012 sp. zn. III. ÚS 1789/12, ze dne 2. května 2012 sp. zn. I. ÚS 113/12 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Na podkladě uvedeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých vrchním soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv prokázat nezdařilo.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými vrchním soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu