ECLI:CZ:US:2012:4.US.459.12.1
sp. zn. IV. ÚS 459/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Dr. J. R., zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011 č. j. 5 Cmo 346/2011-77 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011 č. j. 24 Sm 277/2007-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 9. 2. 2012 se Dr. J. R. (dále jen "první žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vydaná podle §58 o. s. ř. v řízení o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 7. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl návrh prvního žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 20. 9. 2007 (výrok I.). V odůvodnění mj. uvedl, že 15 denní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty dle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. prvnímu žalovanému začala běžet dne 21. 3. 2011 a posledním dnem pro jeho včasné podání byl ve smyslu §57 o. s. ř. den 4. 4. 2011; návrh byl však podán k poštovní přepravě až dne 3. 5. 2011 (v písemném vyhotovení rozhodnutí je nesprávně uvedeno datum 28. 3. 2011), a tudíž po lhůtě stanovené v §58 odst. 1 o. s. ř.
Dne 18. 11. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání prvního žalovaného rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že se ztotožnil se závěry nalézacího soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí, dle nichž originál návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebyl soudu doručen spolu s námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu, neboť jeho kopie byla připojena až k odvolání proti usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 24 Sm 277/2007-60, které bylo podáno po uplynutí lhůty dle §58 odst. 1 o. s. ř.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); oba soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci a jejich rozhodnutí byla nezákonná a protiústavní. Polemizoval se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ohledně data doručení návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a se způsobem dokazování před oběma soudy; "matematické výpočty" odvolacího soudu ohledně váhy obálky považoval za nesprávné.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se projednání svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nalézacím soudem, a to v důsledku nesprávného posouzení včasnosti podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svojí podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatele aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty obsažená v ustanovení §58 o. s. ř. základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že návrh byl podán opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.
Stran poukazu stěžovatele na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. Tento zákonný postup stěžovatel dle zjištění obecných soudů nerespektoval, a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Vyslovené právní názory a o ně se opírající právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu