ECLI:CZ:US:2012:4.US.499.12.1
sp. zn. IV. ÚS 499/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) J. M. a 2) M. M., obou zastoupených JUDr. Soňou Petříkovou, advokátkou, AK se sídlem Amurská 5, 110 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011 č. j. 21 Co 91/2011-434 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a porušení čl. 1 Ústavy domáhali zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v řízení o určení výživného.
Stěžovatelé, matka a zletilý syn, podrobně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení o určení otcovství B. M. k tehdy nezletilému J., a řízení o úpravě jeho výchovy a výživy. S napadeným rozsudkem, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně a o výživném rozhodl sám, stěžovatelé nesouhlasili a právním závěrům soudu oponovali. Poukázali na jednostranně zaměřené důkazní řízení, nedostatečně zjištěné majetkové poměry otce, žijícího trvale v USA, a za chybný označili postup soudu, který při stanovení základny pro vyměření výše výživného nerozlišil mezi hrubým a čistým příjmem otce a vyšel z toho, že otcův příjem se v nynějším zaměstnání snížil. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s přiznáním výživného až od února 2007, neboť soud nikterak nezohlednil, že otec uznal otcovství již v březnu 2006 a rodiče spolu fakticky nežili.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2010 č. j. 16 C 47/2007-347 a shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že v únoru 2007 podala matka žalobu proti otci na určení otcovství k tehdy nezletilému synovi a návrh na určení vyživovací povinnosti. Řízení o určení otcovství bylo zastaveno, neboť v jeho průběhu otec otcovství uznal, a odpadlo i rozhodování o výchově, neboť dnem 3. 11. 2007 syn nabyl zletilosti. Obvodní soud po provedeném dokazování rozhodl, že otec je povinen platit zletilému synovi výživné od 26. 2. 2004 ve výši 8 500 Kč měsíčně (výrok I.) a zaplatit mu nedoplatek na výživném v celkové výši 596 000 Kč za pomoci splátek (výrok II.).
K odvolání matky, otce i syna Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že otec je povinen platit na výživu zletilého syna za období od 9. 2. 2007 do 30. 6. 2008 částku 10 000 Kč měsíčně, od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2009 částku 3 000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2009 a nadále částku 7 000 Kč měsíčně (výrok I.) a zaplatit dlužné výživné ve výši 293 500 Kč ve třech splátkách v soudem určené výši a termínu (výrok II.). Městský soud po doplnění dokazování zjistil potřeby syna, poměry otce i matky, zohlednil výdělkové možnosti otce v různých obdobích a podle nich diferencoval výši příspěvku na výživu; přihlédl i ke skutečnosti, že matka se již o potřeby zletilého nestará a plní svoji vyživovací povinnost určitým finančním příspěvkem. Soud konstatoval, že smyslem rozhodnutí o výživném není přesně spočítat náklady povinných rodičů nebo oprávněného dítěte, ale rozhodnout v souladu s ustanovením §85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, zkoumal, zda matka je osobou oprávněnou napadnout je ústavní stížností s ohledem na zjištění, že v průběhu řízení před obecnými soudy nabyl její syn zletilosti a dále v něm vystupoval jako samostatný účastník.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Městský soud v Praze rozhodl o povinnosti otce platit výživné zletilému synovi a uhradit dlužné výživné, byť přiznané i za dobu jeho nezletilosti, k jeho rukám. Stěžovatelka tak není v řízení před Ústavním soudem v postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v řízení před obecnými soudy nebylo rozhodováno o jejím právu, nýbrž o právu samostatně vystupujícího syna.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Porušení ústavních procesních práv v tomto smyslu Ústavní soud neshledal.
Za podstatu ústavně právní argumentace lze označit spíše kritiku stěžovatele zaměřenou na dokazování a zjištění skutkového stavu. Ústavní soud však připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)].
V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu konstatující, že vyživovací povinnost B. M. ze zákona nastala až poté, co bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 úspěšně popřeno otcovství J. Z., zcela obstojí. K námitce, že k prokázání majetkových poměrů otce bylo provedeno méně důkazů než k prokázání majetkových poměrů matky, Ústavní soud uvádí, že rozhodování o rozsahu dokazování je ve výlučné kompetenci obecných soudů. Spravedlivost procesu či princip rovnosti účastníků řízení nelze z tohoto pohledu a v daném případě poměřovat prostou kvantifikací provedených důkazů, neboť je na obecném soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit a zda z již provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Pokud jde o stanovení výše výživného, právní závěr odvolacího soudu se odvíjel od skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně; odvolací soud jím ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. nebyl vázán, přičemž některé důkazy (výslechy účastníků) v odvolacím řízení zopakoval. Podle odůvodnění napadeného rozsudku soud při úvahách o výši výživného za dobu od vzniku vyživovací povinnosti otce do 30. 6. 2008 skutečně vyšel z hrubého ročního příjmu otce, zatímco za období od 1. 4. 2009 a nadále vyšel z otcova čistého ročního příjmu. Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že výživné soud stanoví z čistého příjmu rodiče, nicméně zdůraznil, že nehodnotí správnost té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům. V projednávané věci ověřil a za rozhodující považoval, že pro dobu od 1. 4. 2009 odvolací soud hodnotil příjmy obou rodičů a při určení běžného výživného přihlédl k tomu, že vyživovací povinnost vůči synovi plní i matka určitým finančním příspěvkem. Takový závěr není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, na čemž nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na ochotu či neochotu otce pečlivěji a úplněji doložit své skutečné majetkové poměry.
Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné ani tvrzené porušení Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., neboť neshledal, že by Městský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v jejím článku 3 odst. 1.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavřel, že důvod ke svému zásahu neshledal, a proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu