ECLI:CZ:US:2012:4.US.565.12.1
sp. zn. IV. ÚS 565/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. K. G., zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, AK se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 30 Cdo 333/2011-50, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 č. j. 1 Co 222/2009-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 č. j. 34 C 170/2008-21 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o ochranu osobnosti.
Stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, v němž se neúspěšně domáhal vydání rozsudku určujícího, že je neoprávněně evidován jako osoba spadající pod ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále jen "lustrační zákon"). Stěžovatel zpochybnil, že by na základě provedených důkazů mohlo obstát skutkové zjištění o jeho zařazení ke složce Státní bezpečnosti, neboť žádné rozhodnutí o této skutečnosti nebylo předloženo a ani on sám fakticky žádnou činnost u této složky nevykonával. Stěžovatel vytkl nalézacímu a odvolacímu soudu, že se s jeho námitkami v tomto směru vznesenými nevypořádaly; ochranu právům mu neposkytl ani dovolací soud, který dovolání odmítl jako nepřípustné a věcí samou se nezabýval.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 170/2009 vyplynulo, že stěžovateli bylo vydáno osvědčení o tom, že je evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. a) lustračního zákona (tj. že v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti). Stěžovatel v žalobě proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra tvrdil, že je evidován neoprávněně, neboť rozkaz k přemístění z Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti ČSR k V. správě SNB (složka Státní bezpečnosti) byl vydán nezávisle na jeho vůli, nemohl se proti němu účinně bránit a ve skutečnosti k výkonu služby u této složky nikdy nenastoupil pro předstírané zdravotní potíže; následně byl přeložen k oddělení Veřejné bezpečnosti Plzeň 1 a krátce poté ze služebního poměru propuštěn. Městský soud v Praze po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť vzal za prokázané, že stěžovatel byl příslušníkem SNB zařazeným na V. správě SNB v době od 1. 3. 1987 do 15. 3. 1988. Případnou pracovní neschopnost či následnou snahu stěžovatele o přeložení nepovažoval Městský soud v Praze za relevantní. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítl odepření práva na přístup k soudu, neboť dovolací soud o jeho dovolání věcně nerozhodl. Obecné principy základních procesních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již vyložil a pro účely projednávané věci pouze připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Přístup k Nejvyššímu soudu je upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu upravující podmínky přípustnosti dovolání a stanovící pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání, platí, že odmítnutí přístupu k dovolacímu soudu není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03 ze dne 26. 5. 2004 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného usnesení bylo možné označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemělo po právní stránce zásadní význam. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Konstatování dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání též podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ponechal Ústavní soud stranou jako nadbytečné, neboť ze soudního spisu bylo zřejmé, že nalézací soud nerozhodoval opakovaně.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení procesních práv stěžovatele v řízení, jež předcházelo usnesení Nejvyššího soudu, neboť ze soudního spisu a i z rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel měl možnost předstoupit před soud, předložit mu svoje argumenty, navrhnout důkazy k podpoře svých tvrzení, vyjádřit se k tvrzením protistrany a čerpat opravné prostředky, aniž by byl vůči straně žalované jakkoliv znevýhodněn.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující do procesu dokazování, zjišťování skutkového stavu a jeho právního hodnocení, Ústavní soud připomíná, že do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, zasahuje pouze ve výjimečných případech, zpravidla tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Ve své rozhodovací praxi rovněž vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho zásah. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru o tom, že stěžovatel spadá pod režim ustanovení §2 odst. 1 písm. a) lustračního zákona. Přestože mezi provedenými důkazy nefiguroval žádný rozkaz o zařazení, soud hodnotil mimo jiné i průběžná hodnocení (hodnocení z 29. 2. 1988 stěžovatel podepsal) či zápis z jednání zvláštní komise náčelníka V. správy SNB, ze kterých vzal za prokázané, že stěžovatel byl referentem prvního oddělení VIII. odboru - Lípa. Pokud jde o odůvodnění napadených rozsudků, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil provedený rozsah dokazování ze strany nalézacího soudu za dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí ve věci samé a reagoval na uplatněné odvolací námitky. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením provedených důkazů nesouhlasil, resp. jim přikládal jiný význam, nepředstavuje sama o sobě porušení kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu