ECLI:CZ:US:2012:4.US.645.12.1
sp. zn. IV. ÚS 645/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, AK se sídlem Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 2366/2011-104, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2011 č. j. 19 Co 225/2011-80 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2011 č. j. 12 C 170/2010-55 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení, že J. U., právní předchůdce stěžovatele, byl ke dni svého úmrtí dne 13. 10. 1992 vlastníkem v žalobě označených pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrálního pracoviště Ústí nad Orlicí, v k. ú. Albrechtice a Lanškroun.
Stěžovatel uvedl, že je závětním dědicem J. U., který společně se svojí manželkou získal předmětné pozemky jako příděl. V roce 1957 se přídělu vzdal ve prospěch československého státu, podle obsahu zápisu ze dne 14. 5. 1957 je měl směnit za jiné. Stěžovatel rozvedl důvody, které ho vedly k přesvědčení o neplatnosti směnné smlouvy a k závěru, že zůstavitel zůstal až do své smrti vlastníkem předmětných pozemků. Obecným soudům vytknul, že jeho žalobu zamítly s poukazem na restituční předpisy, ty však podle jeho přesvědčení na předmětnou věc nedopadaly, neboť k přechodu věci na stát došlo na základě neplatného právního úkonu. Stěžovatel poukázal na dřívější rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), sjednocené teprve po roce 2001 rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. S poukazem na princip právní jistoty stěžovatel žádal, aby bylo postaveno najisto, zda se jeho právní předchůdce mohl domáhat prosazení svých nároků podle obecných předpisů.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 12 C 170/2010 vyplynulo, že návrh stěžovatele na určení vlastnického práva J. U. k předmětným pozemkům ke dni jeho smrti nalézací soud zamítl. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a na něho navazující judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že i v případě neplatnosti zápisu z května 1957 se stěžovatel jako právní nástupce oprávněné osoby nemohl domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku, neboť by tak nemohl učinit ani J. U. Rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové potvrdil s tím, že pokud J. U. nevyužil pro uspokojení svého nároku restituční titul podle zákona o půdě [§6 odst. 1 písm. p)], nemůže se ho úspěšně domoci ani jeho právní nástupce. Dovolání stěžovatel Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavně právní argumentace stěžovatele je založena na přesvědčení o výjimečnosti jeho případu spočívající v tom, že k přechodu věci na stát došlo na základě neplatného právního důvodu, o jehož podřazení pod restituční titul podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitostí bez právního důvodu) obecné soudy usuzovaly až do roku 2001 rozdílně. Jako ústřední označil právní otázku, zda při existenci restitučního zákona, mohl zůstavitel úspěšně ochránit svoje majetková práva žalobou podle obecného předpisu.
Ústavní soud považuje za nezbytné pro nalézání práva vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech, neboť ty se mohou jevit - podobně jako v dané věci - specifické či netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro to, aby jejich řešení bylo spravedlivé. Proto i když stěžovatelovy poukazy na dřívější nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů byly na místě, nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět.
K problematice střetu obecného a restitučního zákonodárství se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, ve kterých vyložil, že žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) konstatoval, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná." Stanoviskem pléna Ústavního soudu byly obecné soudy vázány a je jím vázán i senát Ústavního soudu v projednávané věci. Je tomu tak i přesto, že nyní ve věci spolurozhodující soudce zpravodaj pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval svůj nesouhlasný názor, od něhož sice nemá důvod se distancovat, který ovšem nemůže způsobit, že by jako disentující soudce směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu.
V projednávané věci tedy platí, že pokud předmětné pozemky přešly v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (neoprávněně) na stát, měl zůstavitel možnost uplatnit svůj nárok v restitučním řízení, v němž mohlo být zkoumáno splnění podmínek pro jejich vydání podle zákona o půdě. Pokud tak neučinil, nemohl se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a nemůže tak činit ani stěžovatel jako jeho právní nástupce. Právní závěry vyjádřené v napadených rozsudcích Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové, opírající se o sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a shodně i stanovisko Ústavního soudu, tak z hlediska ústavněprávního přezkumu obstály.
Tvrzené porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud neshledal, neboť rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. S kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny není v rozporu ani rozhodnutí či postup Nejvyššího soudu. Z jeho usnesení o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud respektoval, neboť účelem tzv. nenárokového dovolání není opakované vznášení požadavků dovolatelů na opětovné přezkoumání právní otázky, kterou již dovolací soud vyřešil. Usnesení dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, navíc samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu