ECLI:CZ:US:2012:4.US.68.12.1
sp. zn. IV. ÚS 68/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Suchomelem, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, 371 03 České Budějovice, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 10. 2009 č. j. 15 Co 602/2009-51 a Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 33 Cdo 1323/2010-71 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jeho civilní věci pro porušení jeho práva nerušeně vlastnit majetek zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. 11 C 34/2009-32 zavázal žalované zaplatit stěžovatelce v rozsudku specifikovanou částku (výrok I.) představující úrok z prodlení za dobu, po kterou byli žalovaní v prodlení s vrácením státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého státem žalovaným. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 27. 10. 2009 č. j. 15 Co 602/2009-51 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že právo na zaplacení úroků z prodlení je promlčeno, protože písemné uznání dluhu ze strany žalovaných směřuje výlučně k jistině, která je specifikována výší a právním důvodem; o úrocích z prodlení se uznání dluhu zmiňuje pouze v souvislosti s příslibem dluh zaplatit, čímž není projevena vůle žalovaných uznat dluh i ve vztahu k úrokům z prodlení. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl jako neopodstatněné, neboť se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu; dále poukázal na skutečnost, že byl uznán promlčený dluh, a dodal, že absentující projev vůle žalovaných nelze nahrazovat výkladem.
Oproti tomu je stěžovatel názoru, že žalovaní uznali svůj dluh i ohledně úroků z prodlení, a uvádí, že žalovanými podepsaný text uznání dluhu přesně vychází z formulace ustanovení §558 občanského zákoníku. Soudům vytýká, že tento institut zužují na pouhé uznání existence dluhu, kdežto výslovné uznání povinnosti dluh zaplatit prezentují jako druhotné; stěžovatel má naopak za to, že klíčový je právě závazek úhrady dluhu a samotné uznání jeho existence je zbytečné, protože promlčením dluh nezaniká. Poukazuje na skutečnost, že jakkoli je uznání dluhu jednostranným právním úkonem, většinou je výsledkem iniciativy věřitele, který dlužníkovi předloží text uznání dluhu k podpisu, z čehož dovozuje, že se fakticky jedná o dvoustranný právní úkon sui generis, a proto by neměla být zkoumána pouze vůle dlužníka, ale i věřitele, přičemž stěžovatelova vůle nemohla nevést k požadavku na zaplacení příslušenství, neboť mu to výslovně ukládá ustanovení §14 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Konečně stěžovatel poukazuje na prohlášení dlužníků, v němž avizovali záměr požádat o prominutí "penále", což by nečinili, pokud by dluh v části týkající se úroků z prodlení neuznali.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustředí pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele, pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.
Obdobné zásady platí pro přezkum jednostranných a vícestranných právních úkonů. Interpretace smluv jako projevu autonomní vůle účastníků soukromoprávních vztahů je především úkolem obecných soudů. Prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu je dán jen tehdy, pokud obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Tak tomu je zejména tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo jsou extrémně formalistické (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli, a proto z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smluv [srov. nález sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008 (N 129/50 SbNU 131)], čemuž ostatně odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle [srov. nález sp. zn. II. ÚS 571/06 ze dne 21. 4. 2009 (N 91/53 SbNU 171)]. Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)]. Konečně je při výkladu právních úkonů nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky [srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233)]. Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, především s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Co bylo takto obecně uvedeno ohledně interpretace projevu vůle ve dvoustranných právních úkonech, beze zbytku lze vztáhnout i na právní úkony jednostranné.
Z uvedeného plyne, že bylo věcí obecných soudů vyložit ustanovení §558 občanského zákoníku upravující institut uznání dluhu a na základě něj vyslovit podmínky, za nichž nastanou důsledky předvídané tímto ustanovením. Stejně tak bylo jejich věcí vyložit právní úkon žalovaných a určit, zda jím byla projevena vůle žalovaných v souladu s tímto zákonným ustanovením. Závěr, který obecné soudy zaujaly při právním posouzení právního úkonu žalovaných, netrpí vadami, jež by zakládaly důvod pro zásah Ústavního soudu. Nadto pouhá skutečnost, že stěžovatel jakožto věřitel formuloval a předložil žalovaným k podpisu text jednostranného právního úkonu směřujícího k uznání jejich dluhu, nemůže přetvořit jednostranný právní úkon ve smlouvu a uměle konstruovat smluvní vůli věřitele; ta v uznání dluhu vyjádřena není a z podstaty věci ani být nemůže.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dně 3. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu